Ze všech přežitků středověkého tmářství - jak by řekl správný pokrokář - se nejhouževnatěji drží monarchie. Vždyť před velkým rozšířením EU tvořily polovinu jejích členů. Je to tedy skutečně tmářství? Podíváme-li se na seznam zemí, jež se v poslední době přiklonily k republice, o něčem to vypovídá: v Nepálu svrhli krále maoisté (2008), v Samoi přešli od dědičného náčelníka k volenému (2007), jen na Mauriciu zavedli řádný úřad prezidenta (1992). Při vší úctě, jsou to snad země, které inspirují?
Těžko se divit Australanům, Novozélanďanům či Kanaďanům, že jsou s monarchií spokojeni, ač jejich královna sídlí v Londýně. Když už zlomili hůl nad svými librami ve prospěch dolarů, když už přijímají více přistěhovalců z Asie než z Evropy, je to jejich poslední pouto s mateřskou zemí většinové populace, kultury, právního i politického systému. Australská a novozélandská vlajka s Union Jacky už působí jako skanzen 19. století a brzy se možná změní tak, jako si před půlstoletím Kanada zvolila javor. Ale tradice britského systému má hlubší kořen. Není vůbec jisté, že se Australané - navzdory plánům premiérky Gillardové - monarchie zřeknou.
Čtěte Téma na straně 6
