Luboš Palata si v textu Dohnali jsme Německo. Zatím východní (LN, 30. 9. 2010) všímá, že území bývalé NDR není zrovna příkladem pro povedené reformy. Konstatuje, že „jsme úspěšný stát, nečekaně úspěšný“ a že „průměrné české zaměstnání je už dnes lepší než německá podpora v nezaměstnanosti“, přičemž „dobře placený český kuchař nebo automechanik si vydělá víc než mnohý jeho východoněmecký kolega“. Jsou to zlatá slova, ale zbývá ještě poněkud dovysvětlit, co je těchto trendů pravou příčinou.
Základní problém spočívá v rozhodnutí Kohlovy (západoněmecké) vlády, že sjednocení bude provázeno výměnou úspor a hotovosti v poměru 1:1. Pro připomenutí: vzhledem k tehdejším kurzům a poměrům šlo o stejný krok, jako by v Česku byl zaveden kurz k marce 4:1, což navrhoval tehdejší místopředseda vlády Valtr Komárek. U nás by po takovém rozhodnutí krachl průmysl stejně rychle jako v NDR, situace by však byla v Česku o to horší, že nemohl následovat žádný penězovod, který by držel alespoň důchody, sociální dávky, zdravotnictví a platy státních zaměstnanců na snesitelné úrovni. O opravách a stavbě dálnic či obnově jiné infrastruktury ani nemluvě.
Zakopaný pes není v případné větší lenosti východoněmeckého obyvatelstva, nýbrž jen a pouze v tom, že území bývalé NDR bylo vystaveno konkurenčnímu tlaku celé EU v nereálném měnovém kurzu, a to – samo o sobě – stačilo k rozvratu tamního průmyslu. Východní spolkové země jsou od té doby něco jako zoologická zahrada, kterou zvelebuje bohatý majitel, zatímco zvířátka líně přežvykují a pouze čekají na pravidelný příděl potravy. Nic jiného jim nezbývá, protože rozhodně není možné, aby se o své živobytí postarala sama. Okolnosti tomu brání.
Dvousečná zbraň Mylné rozhodnutí západoněmecké vlády stálo staré spolkové země už cca 1500 miliard eur (37 bilionů korun českých), to jest v průměru téměř dva současné české roční rozpočty, přičemž efekt příliš není vidět. Ano, v bývalé NDR se opravila infrastruktura, ale lidem se dávají ryby namísto rybářského náčiní. To není dobré.
Pro západní Německo jsou tyto transfery dvousečné. Na straně jedné jejich existence zvyšuje daňové zatížení firem, zaměstnanců i spotřebitelů a zvyšuje schodek státního rozpočtu. To vše podkopává ekonomický růst (v reálných cenách se v letech 1995–2009 zvýšil HDP v Irsku o 108 procent, v Řecku o 58 procent, v Rakousku o 32 procent, kdežto v Německu pouze o slabých 16 procent). Zároveň však tyto transfery západním Němcům paradoxně spíše pomáhají. Nevýkonnost Německa východního a obrovské zmíněné penězovody snižují v Německu západním růst platů a mezd ve státním i v soukromém sektoru, což ještě více podporuje exportní schopnost starých spolkových zemí a jejich obchodní převahu nejen nad bývalou NDR, ale v menší míře i nad zbytkem EU. Zkrátka: životní úroveň západních Němců trpí, čehož důsledkem je lepší poměr kvality a ceny německé práce na světových trzích. Jde o podobný – ale protisměrný – efekt, který můžeme zaznamenat například u velkých exportérů ropy: tyto značné exporty surovin zvyšují směnný kurz dané země a likvidují konkurenceschopnost místního průmyslu (pěkným příkladem je třeba Norsko). Pokud by Německo vystoupilo z eurozóny, kurz marky by z poměru 1:1 okamžitě stoupl, Německo by zbohatlo, ale tato situace by ze střednědobého hlediska podkopávala jeho konkurenceschopnost. Jsou němečtí ekonomové, kteří tvrdí, že v roce 1990 Německo jinak než v kurzu 1:1 sjednotit nešlo (například Karl-Heinz Paqué v sobotních LN), jiní zase říkají, že se společná měna vůbec zavádět neměla (třeba Hans-Werner Sinn, autor výborné knihy Casino capitalism: How the financial crisis came about and what needs to be done now). Je jasné, že z ekonomického pohledu má pravdu Sinn, protože i SRN kdysi svůj ekonomický zázrak budovala na kurzu k dolaru v poměru 4:1 a ke svému bohatství se dopracovala postupnými kroky a zvyšováním konkurenceschopnosti. Totéž lze říci i o České republice, kde jsme v roce 1991 začínali reformy s kurzem k dolaru 28:1, přičemž průměrný plat činil 130 dolarů, kdežto nyní je už 1300 dolarů. Česká šance Faktický ekonomický neúspěch německého sjednocení a těžké zaostávání zemí bývalé NDR ovšem klade otázky po kvalitě strategie celé Evropské unie, která novým členům výslovně přikazuje přijmout euro a zároveň svou politiku „dohánění“ a „vyrovnávání“ zakládá na rozsáhlých finančních transferech. Ty jsou naštěstí co do objemu pouhým zlomkem penězovodu, který – spolu s kurzem 1:1 – likviduje konkurenceschopnost východního Německa.
Pokud něco výslovně nepokazíme a dotáhneme reformy, v podstatě je jisté, že životní úroveň v Česku – přes rozsáhlé transfery v rámci Německa – během deseti let úroveň východních spolkových zemí celkem výrazně překoná.
***
Ano, v bývalé NDR se opravila infrastruktura, ale lidem se dávají ryby namísto rybářského náčiní. To není dobré.
O autorovi| KAREL KŘÍŽ, ekonom
