Byla výraznou osobností české literární scény už od sedmdesátých let, kdy se (v letech 1968-1973 vystudovala na Filozofické fakultě UK obory čeština - výtvarná výchova) začala prosazovat prvními povídkami a drobnými publicistickými žánry v tisku (Mladá fronta, Kmen, Literární měsíčník), později publikovala v Mladém světě, Iniciálách, Tvaru a Reflexu. Od počátku 80. let napsala řadu televizních scénářů a pouštěla se do rozsáhlejších próz. Dynamiky textu dosahovala proměnlivým použitím nekonvenčních stylů, pracovala s alegorií, paradoxem a nadsázkou, ale hlavně: vyjadřovala se - v literární tvorbě i v publicistice - k aktuálním otázkám dnešního člověka a stále důrazněji uplatňovala ženský pohled na svět. Nebyla ovšem feministkou v banálním smyslu slova. Stála nohama na zemi, ale hlavou se vznášela v oblacích. Její názory a boje odrážely staletou ženskou zkušenost, vědomí, co je v životě, vztazích a lidském bytí obecně podstatné a co marginální.
Už s prvními knížkami zaznamenala živý ohlas čtenářský i odborný. Soubor povídek Knížka s červeným obalem (1986) zaujal smyslem pro paradox, střídáním vyprávěcích poloh a prolínáním reálného příběhu s nadsázkou. Literární konvence porušila pak zcela v alegorické próze-podobenství Magorie aneb Příběh velké lásky z roku (1991), v knize Utrpení oddaného Všiváka (l993) se přiblížila až k novodobému apokryfu.
Knihou Temná láska vyvolala odmítavé reakce, když se postavila na stranu degradované ženskosti v soudobé společnosti a ženského údělu v partnerském vztahu s muži.
O vydání svých knih musela bojovat a na vlastní kůži poznala praktiky normalizačních nakladatelství, když v letech 1973-1981 jako redaktorka ve Svobodě a Československém spisovateli prosazovala kvalitní autory. Od roku 1982 však pracovala na volné noze, což nebyl pro autorku nekonvenčních textů snadný způsob obživy.
Saša Berková psala vždy na základě vlastních prožitků - například televizní Pánská jízda (1983); Bumerang (1986); Dámská jízda (1987); Co teď a co potom (1992); její život nebyl zdaleka idylický, přesto své názory uměla obhájit, byla přátelská, společenská, měla vždy srdce otevřené pro pomoc bližním. Svá trápení však prožívala v podstatě sama a nakonec i sama, v devětapadesáti letech, zemřela.
