Jak je na tom dnes česká literatura? Prožívá opojný úspěch, nebo spíš krach?
Nejspíš trošičku od obojího.
A tak tomu má v „nejisté disciplíně“ asi být.
Před téměř osmi dekádami Karla Čapka udivilo, že pracovníci kulturních rubrik, trvale zarmoucení z toho, že se u nás nerodí literatura světová, nýbrž jen jakási pouze česká, tedy provinciální, ani nezaznamenali úspěch „pamětí českého člověka, který žil v polárních krajích“. Čapek měl na mysli knížku Třicet let na zlatém severu Eskyma Welzla, která „byla v cizině skutečnou událostí“, a jejíž evropský úspěch byl v USA potvrzený cenou 10 000 dolarů, což dopomohlo k dalším a dalším překladům.
Ani dnes nevíme zhola nic o tom, že svérázný polárník je vydáván a čten kupříkladu v Japonsku, Švédsku či na Islandu. A situace čapkovského údivu se opakuje: vždyť jen málokdy se z nějaké kulturní rubriky nesměle vysune periskop, aby alespoň zaznamenal cesty našich literátek a literátů po cizích krajích, účast na mezinárodních literárních akcích, zmínil důležité recenze či vydání knihy u úctyhodného nakladatelského domu, tu a tam nějakou tu cenu. Převládá tu totiž stále jakási recenzentská zachmuřenost, podrážděnost a podceňování.
Chybějící periskop Dobře, také si nejsem jist, zda máme literáta schopností a významem dostačujícího takovému J. M. Coetzeeovi z Jižní Afriky, Nizozemci Ceesi Nooteboomovi či snad Portugalci A. L. Antunesovi, nepochybné však je, že čeští autoři z této zralé generace - ano, stále ten Hrabal, Havel, Kundera, Klíma, Lustig - běžně nabízejí svoje plody v dobrých knihkupectvích od New Yorku po Moskvu.
Ale co ti nastupující, mladší? Jsou to samí provinciální trulanti? Anebo o jejich pohybu ve světě jen nevíme, protože, jak říká výtvarnice Kateřina Šedá, „Co se stane venku, doma jako by nebylo“. A nakolik mají na tom skličujícím pocitu literárního fiaska podíl právě recenzenti? „Nejde o to, abychom si libovali nad tím, co máme, ale abychom o tom aspoň věděli,“ napsal Karel Čapek.
Stejně jako v jeho době i nám je „doháněti Evropu“, vždyť jak známo, žili jsme v izolované východní gubernii se vší tou úmornou, byť slavnou historií cenzury, věznění, samizdatu a tak dál a jedním z předních českých úkolů posledního dvacetiletí bylo srůst s oním vyspělejším, tedy západním světem. Jsou ale současní čeští literáti na rozdíl od kapitánů průmyslu či politických vůdců národa, kteří přece každým úderem svého srdce, ve dne i v noci poctivě a cílevědomě dotahují Evropu, šedé myši v koutě? Anebo se i oni už po dvě dekády podílejí na onom kýženém srůstu se světem? Stačí vysunout periskop.
To sprosté slovo úspěch Aby bylo jasno: více mě zajímá nevydávaný Reynek, choulící se na otřískané kuchyňské židli vedle sporáku, než Nezval sebevědomě formulující poetické programy a vydávající sbírku za sbírkou, rád se přiznám, že úspěch v disciplíně tak tajemné, jako je literatura, mám vštípený téměř jako sprosté slovo a že všichni víme, že mnozí geniální tvůrci hynuli u plotů a že všechna sláva polní tráva. Ale přece jen, myslíme-li na srůst se světem, tak česká literatura možná prožívá svůj zlatý věk. Za těch posledních pár let se i přes obrovskou konkurenci prosadila v cizině.
Důkazy? Padesát tisíc výtisků románu Miloše Urbana prodaných ve Španělsku, už čtvrtý román Petry Hůlové u slovutného německého nakladatelského domu Luchterhand, Patrick Ouředník jako nejprodávanější cizokrajný autor u amerického Dalkey Archive, vstřícné anglické recenze na knihu Emila Hakla, rakouské a německé literární ceny pro Annu Zonovou či Kateřinu Rudčenkovou, smlouvy na německé a polské vydání nového románu Markéty Pilátové, který česky sotva spatřil světlo světa, speciální česká edice od Hrabala po Placáka v nizozemském Voetnootu, zbrusu nové švédské nakladatelství Aspekt vydávající romány Ajvaze, Hakla, Rudiše To není nic?
Jistě, úplně chápu, že někomu se z Urbana třeba kroutí střeva, z Hůlové zas mysl a že kniha dnes vydaná a oslavovaná může do týdne a do dne po právu nenávratně zapadnout. Ale úspěch ve světě současná česká literatura nepochybně má. Jenom o tom v Čechách nikdo neví.
