Dick Wolf
Když navštívíte rodačku z Bratislavy vystupující pod pseudonymem Dick Wolf v jejím malém ateliéru na pražském Novém světě, chce se jen těžko věřit, že měla dlouhou dobu blíže truhlařině. Je tu ve svém živlu. Ve skromném, zrekonstruovaném prostoru, který sdílí s hudebnicí a perfumérkou Kateřinou Šantrochovou, vládne pořádek, komponenty, jež zlatnice často používá, jsou pečlivě seřazené v dílenském organizéru. Perly pravidelné, perly nepravidelné, hlásí popisky. „Mám takové dvě polohy. V dílně mě ovládá OCD, v digitálním světě, třeba ve sdílených složkách, naopak panuje děsný chaos,“ říká, když spolu sedíme na lavičce před showroomem a chytáme poslední paprsky slunce babího léta.
Náš rozhovor doprovází hlasité klepání její asistentky, která právě pracuje na úpravě materiálu typického pro značku Dick Wolf. Jde o jednoduchou povrchovou úpravu kovu, nejčastěji stříbra, která vytváří nepravidelnou strukturu připomínající zmačkaný papír nebo textilii.
Není čas zahálet. I když se zlatnice (nerada používá označení designérka šperku) letos neúčastnila Designbloku, před několika týdny obohatila svou nabídku o nové kousky. Stálicemi pořád zůstávají náušnice s motivy mrože, které vytvořila jako vzpomínku na dětskou šperkovnici, náhrdelníky s kříži z perel, jemné srdíčkové náhrdelníky, ale i ty punkovější s vlky, říčními perlami, rubíny a kameny napuštěnými vůní od ateliérové sousedky. Značka šperků Dick Wolf má v nabídce i „klepítkový motiv“, například v podobě nepřehlédnutelného maxi prstýnku s rakem.
Zlatnice Dick Wolf kromě zakázkové tvorby a prodeje kolekcí pořádá kurzy, kde si můžete svůj šperk pod jejím dohledem vyrobit. I ona se na workshopech cvičí v technice.
Co zlatnici Dick Wolf k tvorbě netradičních šperků inspiruje? Cestování po světě. Zlatnice si totiž nedělá rešerše na internetu. Jakmile jede někam mimo Česko nebo rodné Slovensko, navštěvuje místní řemeslníky a baví se s nimi o tom, jak pracují či jaké techniky používají. „Někde vás samozřejmě pošlou do háje a nechtějí se s vámi bavit. Třeba ve Florencii mi nechtěli ukázat nic, asi i proto, že na dovolených vždycky vypadám jako vandrák,“ komentuje s úsměvem.
Tvůrčí podněty nachází nejen díky přímému oslovování zahraničních kolegů, bere ji i ze samotného prostředí. Třeba minulý rok na dovolené v Chorvatsku odlévala šperky rovnou do speciální hlíny na skalách u pláže. „Kámen se sem tam ozval. Přece jenom jsem do něj valila asi 1500 stupňů, pracovala jsem se super silným hořákem,“ říká ke kolekci prstenů, kterou prezentovala loni na Designbloku.
Keith Richards, Pierce Brosnan nebo Madonna. Jak si hodinky Panthère de Cartier podmanily svět celebrit |
Vlastní pravidla
„Na českém šperku mě štve, že tu chybí vykročení z komfortní zóny. Mám tu oblíbené šperkaře, jejich věci jsou krásné, ale jsou podle mě dělané až moc na jistotu. Já potřebuju něco jiného, abych se nezbláznila. I když do poslední chvíle nevím, jestli to dopadne dobře, nebo jestli v procesu něco nevybouchne. Doslova,“ dodává.
Dick Wolf studovala truhlařinu, na UMPRUM, kam odešla ze Slovenska, navštěvovala Ateliér produktového designu. Jenže brzy nastoupilo modelování ve 3D programech a zlatnici, která se netají tím, že moderní technologie jí příliš radosti nedělají, protože k nim zkrátka nemá uživatelsky blízko, byla doporučena změna. Zkusila proto ateliér K.O.V. Evy Eisler. A vrátila se ke svému původnímu materiálovému zájmu: ke dřevu.
Jak se tedy nakonec uhnízdila u šperku? Byla to vlastně z nouze ctnost. Po škole se přestěhovala se svým ex partnerem na Moravu, kde nemohla najít práci v oboru (zlatnice v tu dobu dělala i v nádražce). Lano jí hodila až zakázka na zásnubní prsten pro ilustrátorku Ilonu Polanski. „Protestovala jsem, že nic neumím, ale nedostala jsem na výběr, tak jsem vytvořila jednoduchý kroužek, opravdu primitivní kousek,“ vzpomíná. Až tahle zakázka ji k řemeslu připoutala. Na Moravě se díky kamarádce šperkařce začala sama učit technologii, následně tam založila i kurz výroby šperku.
Šperky Dick Wolf.
Vztah se rozpadl a zlatnice se vrátila do Prahy, touha vyrábět stříbrné a zlaté doplňky zůstala. Ze začátku brala všechny zakázky, na nichž se učila klasickým zlatnickým postupům. „Probíhalo to asi tak, že jsem dostala zakázku, všechno jsem to klientům odkývala a pak jsem měla třicet dní na to se techniku naučit a šperk odevzdat,“ říká. Dodává, že u ní v dílně nenajdeme jen pomůcky typické pro zlatníky, ale i elektrikářské vybavení nebo nástroje na opravu aut z garáže jejího otce.
Celý brand, pojmenovaný podle její středoškolské přezdívky, začal fungovat samospádem. Rukopis, který nemá snahu zalíbit se všem lichotivým výrazem, získal oblibu. Minulý rok to stvrdilo i vítězství Czech Grand Design v kategorii Šperkař roku. „Když je ve věcech kalkul, brutálně nefungují. Vím, jak udělat kolekci, která bude líbivá, a budou ji chtít všichni. Kdybych to tak opravdu dělala, asi bych velmi rychle vyhořela,“ dodává. I to je důvod, proč se dnes zaměřuje hlavně na zakázkovou tvorbu. Tvoří zhruba 80 % obratu její značky.
Když se zlatnice ptám, zda jí nepřijde, že se česká šperkařská scéna v mnohých motivech potkává, kýve souhlasně hlavou. Nepravidelné tvary a říční perly, s nimiž už několik let pracuje, jsou dnes podle ní všude. Jedinou možnou odpověď na tento trend vidí v netradičních technologických postupech, které testuje.
A dál? V hlavě má i spolupráci s pravděpodobně nejslavnější českou designérkou šperku, Janjou Prokić. Její cestou velké značky s kamenným obchodem, kde se každý rok představují nové kolekce, ale jít nechce. „Nejsem primárně byznysmenka. Mít velkou firmu mě děsí. Co bych si ale chtěla zkusit, je spolupráce s jiným českým šperkařem.“
Anežka Juhová
Všechno to začalo u kreativních nedělí. Po obědě se sklidilo ze stolu a na řadu místo talířů přišly čtvrtky, pastelky a další výtvarné pomůcky. Právě takhle trávili neděle děti Juhů. Rodiče chtěli, aby měly tvůrčí zázemí. Zdá se, že minimálně u šperkařky Anežky Juhové padly neděle na úrodnou půdu. I když absolventka ateliéru K.O.V. buduje svůj stejnojmenný brand jen dva roky, už si na české scéně vydobyla své místo.
Scházíme se v ateliéru v jejím dejvickém bytě. Prostoru vévodí měkká sedačka v barvě královské modři, slavná komoda od designéra Jiřího Jiroutka a šperkařský stůl v druhém koutu pokoje. Nad ním visí skici jednoho z prstýnků, které Anežka Juhová tvořila na zakázku.
„Tenhle obraz nemám moc ráda,“ přesouvá pozornost k fialovo-zelenému plátnu na jedné ze stěn. „Už se těším, až ho v novém ateliéru nebudu mít. Můj přítel se zase těší na to, že konečně budeme mít doma plnohodnotný obývák,“ směje se s odkazem na stěhování do vinohradských prostor, kde už sídlí i textilní designérka Mia Jadrná a Tereza Švolíková stojící za značkou spodního prádla Objet petit a.
Prodeje kolekcí, například řady Ore, Eternite a Taro, tvoří polovinu z celkového obratu. Druhou půlku pak zastávají zakázky. Nejčastěji to jsou snubní a zásnubní prsteny s drahými kameny.
Důvod přesunu? Kromě televize v obýváku je to i fakt, že podnikání Anežky Juhové nabírá na obrátkách: od února do října tvoří šperkařka zásnubní a snubní prsteny, další podstatnou část práce představovala letos tvorba nové kolekce, kterou prezentovala na Designbloku. Šperky, jež tu měla vystavené v poutavé růžové expozici, odkazují k její cestě do Mexika.
„Nedokážu postavit kolekci na jednoduchém motivu, vždycky k tomu potřebuji silnější osobní podnět,“ říká. Její nejnovější řada tak není zhmotněním mexické barevnosti, ale spíše emocí, které designérka při cestování zažívala: nikdy nebyla tak daleko od domova a uvědomila si důležitost kotvy, zázemí, stability. I přesto ale můžeme na náušnicích a náramku sestavených ze stříbrných nebo pozlacených hvězdic nalézt tradiční mexické vzory.
Doslovnost ale šperkařky nehledejme. I v minulých kolekcích ukázala, že šperk je pro ni vyjádřením vnitřního prožívání. Její diplomová práce Landscape in Motion, díky které byla vybrána do prestižní soutěže The Marzee International Graduate Show, obsahovala šperky v jednoduchých, propletených linkách a představovala autorčino pojetí plynutí mraků, kolekce Eternite vycházela z potřeby člověka se neustále k něčemu poutat či vracet. „Neumím si představit, že bych udělala například šperky s motivy zvířat. Ale je pravda, že doslovné vzory sama ráda nosím,“ dodává šperkařka ozdobená velkým pozlaceným srdcem s plamenem od Janji Prokić.
V Česku se pereme o příliš malý rybníček, říká designér David Valner. Jeho sklo slaví úspěchy hlavně za hranicemi |
Šperkem okouzlená
Janju Prokić nezmiňujeme jen tak. Anežka Juhová u ní byla na stáži. Mladá šperkařka původně studovala produktový design na ČVUT. Ke studiu si přibrala stáž v Czech Design. V době svého působení tam dostala úkol, aby na výstavu šperků vybrala nejlepší české designéry. Téma ji chytlo natolik, že se sama rozhodla řemeslu věnovat. Podala přihlášku k Evě Eisler a na první pokus se do jejího ateliéru dostala.
„Jako dítě jsem byla hodně vidět, třeba na hodinách keramiky jsem předváděla Horsta Fuchse. Na škole už to ale takové nebylo, na klauzurách jsem vždycky měla trému a dostala jsem špatnou známku. Neuměla jsem věci prodat, proto se teď, když mám říkat něco o své nové kolekci, učím popis skoro nazpaměť,“ říká a vzpomíná na nedávnou přehlídku designu a módy Designblok.
Tam to pro Anežku Juhovou mimochodem všechno před třemi lety začalo. Po škole se chtěla věnovat budování značky, a tak se rozhodla, že se na událost přihlásí. Na účast padlo celé stavební spoření. Šperkařka tímto příběhem ilustruje, jak finančně náročné je vytvořit kolekci a expozici. „Abyste mohli dělat artové kousky, které jsem měla například v diplomce, musíte se zaměřit na ty prodejné. Bez nich to nedává žádný smysl,“ míní.
Šperky Anežky Juhové.
Její organické, strukturované a jak sama říká „nelesklé a trochu neohrabané“ šperky, v nichž často využívá principy řetězu a řetězení, dnes najdeme v několika prodejních galeriích: Czechdesign, Artiséme, Deelieve a Ones.
Zatím nebude připravovat novou kolekci, pozornost chce soustředit na e-shop a showroom na Vinohradech. „Budu samozřejmě makat, ale nechci se extra stresovat. Život není jen práce.“ Nový online prodejní kanál by ráda spustila do Vánoc, které představují nejsilnější sezonu, v dalším roce si pak chce šperkařka nadělit novou vizuální identitu. Za její podobou bude s největší pravděpodobností stát grafická designérka Julie Dítětová, která na sebe upozornila programem umělé inteligence schopným generovat nové dezény vycházející z historie.
Anežka Juhová na sebe nedávno upozornila broží, kterou věnoval prezident Petr Pavel prezidentce Zuzaně Čaputové. Tým českého prezidenta chtěl slovenské hlavě státu darovat šperk, obrátil se proto na UMPRUM, aby jim někoho doporučili. Eva Eisler vybrala právě Anežku Juhovou, která pro prezidentku vytvořila jemnou, ale výraznou stříbrnou brož a podobně tvarovaný náramek.
Když se šperkařky ptám na převládající organickou estetiku, odpovídá klidně. „Ano, s některými šperkaři se v návrzích potkáváme, nakonec je to ale o lidech, kteří se k vám vrací. Navíc, když si otevřete Pinterest, zjistíte, že už stejně všechno existuje, takže nemá smysl se tím příliš stresovat,“ dodává. Šperk není závod, ale hlavně ozdoba, cukroví, které dělá radost, uzavírá.
Magdalena Šťastníková
Až to tu bude hotové, tak tohle místo bude cool. Má pro to všechny předpoklady. Šperkařská designérka Magdalena Šťastníková má svou malou dílnu v prostorách, kde kromě ní je i mladá oděvní značka Jarda Praha. Společně sídlí na Vinohradech. V době naší návštěvy ještě velká okna výlohy přikrývají plachty a velkorysému prostoru vévodí ani ne tak štendry s oblečením nebo plata se šperky, ale krabice.
Absolventka ateliéru K.O.V. na UMPRUM má svoje nové dílenské místo u okna. Právě tu pracuje na několika zakázkách - na snubních nebo zásnubních prstenech, ale také na speciálním stříbrném headpiece pro umělce Jakuba Chomu, který si jím chce přikrývat lysinku na hlavě, ale také na prstýncích z kolekcí, které prodává přes Instagram nebo skrze prodejní galerie DOX by Qubus, Leeda, slovenská Slávica nebo pražský Selah. Svou značku buduje tři roky.
„Nemám ráda přívěsky na řetízku. Tohle já nedělám, přijde mi to trochu obyčejné. Nechci hanit ty, kdo takhle ke šperku přistupují, já se ale snažím na věci nahlížet trochu více sochařsky,“ říká Magdalena Šťastníková. Dodává, že se vždy při tvorbě pokouší i o to, aby daný model byl součástí těla svého nositele. „Mám ráda, když ležící prstýnek vypadá jako malá skulptura nebo když se vymyká klasickému tvaru: kroužek a na něm kamínek,“ říká.
Magdalena Šťastníková neskicuje, ale rovnou modeluje. Potřebuje mít s materiálem, šperkařským voskem, kovem nebo třeba papírem, fyzický kontakt.
Díky svému výjimečnému přístupu Magdalena Šťastníková v posledních několika letech spolupracuje s mladou módní scénou. A to nejen s kolegy z ateliéru, se značkou Jarda Praha, pro kterou vytvořila velké náušnice složené z písmen J a P nebo megalomanský řetěz ve tvaru srdce.
Za sebou má i kolekci pro módního designéra Aleše Hnátka či Alexandra Bela, kreativního ředitele české a slovenské edice Vogue a spoluzakladatele upcyklingové značky Sure Curated. Naposledy jsme její modely mohli vidět v kolekci Tomáše Němce, pro nějž vytvořila velké stříbrné spony. „Přiznám se, že věci na módní přehlídky mě baví asi ze všeho nejvíc. Člověk se může odvázat a být více expresivní,“ říká.
Na české bábovky se ve Skotsku stojí fronta. Kávu si můžete vychutnat spolu s jeleny, říká Češka |
Ambice ze severu
Magdalena Šťastníková pochází z Liberce, střední školu vystudovala v Jablonci, kde absolvovala obor Povrchové zušlechťování kovu a bižuterie. „Ze školy si nesu takové malé trauma,“ směje se, „pamatuju si, že první šperky jsme vyřezávali z plechu. Byla jsem děsně pečlivá a všechno mi trvalo dlouho, takže jsem jako jediná z ročníku dostala z tohoto dílenského projektu dvojku. Studovala jsem na bižuterce, kde na nějaké zaseknutí se nebyl čas.“
To ale její ambice, kterými se nijak netají, možná ještě víc nakoplo. Magdalena Šťastníková chtěla do Prahy. Cítila tu větší potenciál pro byznys. Jenže na UMPRUM, její vysněnou školu, ji napoprvé nevzali. Místo toho si dala bakaláře na Pedagogické fakultě UK, pak ateliér Přírodních materiálů na univerzitě v Ústí nad Labem.
„Tvořili jsme tam velké věci, což mi nevyhovovalo. Došlo mi, že se potřebuji vrátit do menšího měřítka,“ popisuje, co ji přesvědčilo ateliér Evy Eisler ještě zkusit. Vyšlo to napotřetí, mladá designérka je dnes majitelka dvou magisterských uměleckých titulů. „Nikdo se mě na to samozřejmě neptá, v umělecké branži jsou diplomy docela k ničemu,“ směje se.
Šperky Magdaleny Šťastníkové.
Nejvíce prodává šperky ze své kolekce Momentum, oblíbená je ale i řada vycházející z její diplomové práce sRostliny, kde tvořila šperky z voskových plátků obtisknutých na tělo. Všechny její věci mají abstraktní, organické, nepravidelné až tekuté tvary. Jsou lesklé, unisexové a často i unisize, protože šperkařka věří, že i stříbrné nebo zlaté kusy mohou fungovat univerzálně a se svým majitelem růst.
„Fluidní tvary jsou dnes všude, stačí se podívat, jak se trend propsal nejen do šperku, ale například i do typografie. Všichni jsme tím i díky Instagramu ovlivnění. Myslím si proto, že kdybych dnes udělala striktně geometrickou kolekci, nebude fungovat,“ říká.
Obdobnou vizualitu lze tak očekávat i v další řadě, kterou by Magdalena Šťastníková, jenž ve tvorbě inspirují především zahraniční značky, jako je francouzský brand Hugo Kreit nebo výrazná tchajwanská značka Melted Potato, představila nejpozději na jaře dalšího roku. Jejím tématem by mělo být hojení. V následujících měsících šperkařka nebude pracovat jen na nové řadě, v plánu je i další mezioborová spolupráce, tentokrát s umělcem Martinem Pondělíčkem, který působí v Ateliéru textilu na UMPRUM. Na to-do listu má šperkařka také novou vizuální identitu svého stejnojmenného brandu a e-shop.
„Co je pro mě šperk?“ zamýšlí se na závěr, „je to něco, co mě učí vážit si sebe sama. Je to také přenosná pokladnička vzpomínek a objekt, který se na rozdíl třeba od sochy nebo jiného uměleckého díla dostane mezi hodně lidí.“
