Lidské oběti, sebetrýznění, rituální mučení... Otřesný materiál. Cílem knihy ovšem není bavit ani šokovat, ale pochopit, čeho chtěly dávné kultury obětováním dosáhnout a jak je samy vnímaly.
Dílo tří mladých vědkyň, specialistek na Mexiko a Andy - samozřejmě znalých mayského písma a vybavených zkušenostmi z práce v terénu - je skutečně neobvyklé.
Detailní popisy obětování a mučení, popisy krvavých obřadů, všichni ti upálení, utopení, zaživa pohřbení, usekané údy a propichované penisy jsou doprovázeny citáty z mayských kodexů i španělských kronik, vyobrazeními, časovými mapami, bohatým rejstříkem.
Trýzeň jako výzva Není nejmenších pochyb, že i přes možný šok z hrůzného materiálu máme co do činění s pečlivě psaným vědeckým dílem. Jazyk knihy je uměřený, nezahlcený teoriemi ani vědátorským suchopárem, autorky nežonglují s ideologiemi, nestaví se do moralistní role, ale ani nezastírají, že by kniha, nasycená lidským utrpením, šla psát pouze za studena: „Všechny máme malé děti a všem nám z toho bylo někdy nanic,“ říká historička a etnografka Markéta Křížová. A proč tedy tak třeskutý materiál? „Právě krvavé obřady jsou pro etnografa výzva, mohou být klíčem k pochopení cizí kultury, obnažují ji až na kost. Právě tady se lze dozvědět, co byl jedinec schopen a ochoten udělat pro celek,“ dodává autorka, která k práci na knize přizvala dvě kolegyně.
Přes stohy amerikanistických studií tato kniha přináší leccos nového. Nemluvě o českém prostředí, kde z nejrůznějších příčin panuje idealizace indiána. Také v mezinárodním kontextu, ovlivněném soudobou korektností i zcela konkrétními politickými cíli, se málokdo pustí do problému lidských obětí a dalších krutostí. Jsou to spíše témata, o kterých se cudně mlčí. Toto tabu kniha prolamuje.
Krvavá podívaná K nejvyšší oběti bohům čili zabití člověka docházelo v celé řadě kultur. Jedině ve vyspělých předkolumbovských civilizacích ale tvořily samozřejmou a z mnoha zdrojů doloženou součást každodenního života. Jinde se tento rituál neprováděl často. Spolehlivé údaje o lidských obětech například v antickém Řecku neexistují, u Keltů snad docházelo k nečetným obětem lidí bohu Taranisovi. Archeologické nálezy dokládají, že k lidským obětem docházelo u Germánů, což dosvědčují mumie nalezené v bažinách v Dánsku. Jiné interpretace ovšem praví, že šlo o popravy zločinců. Pouze v předkolumbovských kulturách Ameriky ale docházelo k obětování člověka v pravidelných cyklech, po celá staletí a v neobvyklém množství.
Kniha se věnuje výlučně Mezoamerice čili Mexiku a jihoamerickým Andám. Právě tady existovaly vyspělé kultury Aztéků, Inků a Mayů, které rozvinuly krvavé obřady v šíři pro nás nepředstavitelné. Přičemž svou vysokou duchovní a materiální kulturou i komplikovaným náboženstvím naplňovaly úžasem už evropské dobyvatele v 16. století.
Donedávna ovšem panovaly teorie, které tvrdily, že Mayové „žádné oběti nepraktikovali, neválčili a žili mírumilovně pod vládou benevolentních kněží a astronomů“. Veškeré hrůznosti veřejných poprav a rituálních mučení byly připisovány vesměs pouze Aztékům a docházelo k nim snad i vinou bílého muže - k militarizaci společnosti a eskalaci krvavých rituálů totiž údajně docházelo pod tlakem konkvisty.
Podle překonaných představ ale žily mayské a předaztécké společnosti do příchodu Evropanů v jakýchsi bukolických oázách, kde se jejich členové věnovali poezii, astronomii a občasným neškodným „květinovým válkám“. Tato idealizace ale bere za své. „Nyní víme, že i Mayové vedli krvavé války všech proti všem, týrali a obětovali zajatce,“ uvádějí autorky. A krvavá praxe obětování, ponižování a mučení je doložena novými nálezy. Především válečnými freskami z Bonampaku, kdy výjevy mučení a krutostí „šokovaly vědecký svět“, výzkumem nápisů na keramice, novými nálezy obětovaných v chrámových hrobech, jako v pyramidě Slunce v Teotihuacanu či v andských horách, i detailním studiem zpráv koloniálních autorů.
Tím podstatným přelomem v poznání starých Mayů je ale nebývalý pokrok v rozluštění mayského písma. „Teď známe jednotlivé panovníky jménem, víme, kdy nastoupili na trůn a kdy obětovali a jak. Předtím jsme měli k dispozici jen obrázek na kameni a pár klikyháků,“ říká Křížová.
Jeskyně i chrámy Tak nyní víme, že například v roce 1486 nechal aztécký vládce Ahuizotl u příležitosti posvěcení Hlavního chrámu v Tenochtitlanu obětovat na dvacet tisíc osob. Někteří z nich byli váleční zajatci, jiní zřejmě patřili k jeho poddaným. Aztécké rukopisy i španělští kronikáři se touto hromadnou popravou a mučením zabývají detailně. „Muže, ženy i děti poutali do řad provazy, které měli protaženy nosními přepážkami,“ začíná zevrubná dobová reportáž. Zajatci vyčkávali - než byli obětováni - ve čtyřech dlouhých řadách táhnoucích se několik kilometrů. Obětování trvalo čtyři dny.
Autorky se zaměřují na hlavní způsoby obětování: stětí, rituální mučení, utopení a oběť krve a vyrvání srdce. K obětem bohům patřilo i sebetrýznění, kanibalismus a stahování kůže zaživa. Přičemž technika obětování byla pečlivě vypracovaná. Obětování srdce, „při kterém se myokard přestává stahovat několik sekund poté, co je zaživa vytržen z hrudního koše“, a krev z přervaných cév tedy ještě stačí potřísnit božský idol, patřilo k základní povinnosti obětníků. Dle svého přesvědčení totiž museli „krmit slunce, aby nedošlo k zániku světa“.
Inkové čili andské kultury na rozdíl od Mayů neznali písmo. Z hrobových nálezů ale víme, že zde docházelo k obětování během obřadů v jeskyních či na horských vrcholcích. Těla se nacházejí v Peru, Chile a Argentině. Proslulou „Juanitu“, zachovalé tělo asi dvanáctileté dívky, a další obětované děti našli horolezci na peruánské hoře Ampatu v roce 1995. Svatyně s obětovanými dětmi na vrcholu hory Llullaillaco ve výšce 6715 metrů objevená roku 1999 je nejvýše položeným archeologickým nalezištěm světa. A poslední nálezy z andských velehor jsou několik let staré.
Mayové a Aztékové obětovali nejčastěji veřejně, hromadně a v chrámových prostorách. Příležitostí byly výroční svátky, svátky svázané se sakrálním kalendářem a „mnohé další události“. Obětováni byli nejčastěji váleční zajatci, kvůli jejichž získání vedla města nepřetržité ničivé války. „Pokrmem bohů“ se ale mohl stát kdokoli, kdo porušil pravidla čili „něco ukradl, zpronevěřil majetek“ či se stal otrokem. Otroky se lidé u Mayů a Aztéků nerodili, otrokem se mohl stát i člověk, kterého nouze donutila prodat sama sebe.
Muži byli nejčastěji obětováni bohům války, ženy zas bohyním země a kukuřice, děti se obětovaly po celé Mezoamerice bohům deště. U Aztéků se od matek vykupovali kojenci. U Mayů se děti určené k obětem prodávaly, pokud byly neposlušné a zlobivé. Pokud děti po cestě na obětiště plakaly, bylo to dobré znamení, slibující hojný déšť, a tak kněží „děti trápili a šlehali, aby slz bylo co nejvíce,“ citují autorky františkána Sahagúna, jehož kroniku čili Florentský kodex, psaný společně s Aztéky v jazyce nahuatl, v roce 1577 zabavila inkvizice, neboť byla příliš proindiánská.
Přestože obětování bylo v těchto civilizacích denním chlebem, o jeho paradoxní povaze svědčí to, že Aztékové údajně nedokázali sledovat zabíjení dětí tak samozřejmě jako ostatních obětí. Dav k této podívané prý musel být leckdy sehnán násilím.
Víra v nenasytné bohy, lačné krvavých obětí, pro indiány Mezoameriky znamenala, že obětování lidí chápali jako nutnost, pokud chtěli svoji civilizaci zachovat. V základním a snad nejslavnějším souboru mayských mýtů sepsaných v jazyce quiché Popol Vuh (česky, Dauphin 2009) se píše, že člověk byl stvořen primárně právě pro to, aby bohy uctíval. Oběť byla tedy základní lidskou povinností.
Těžký úděl vyvolených Lze si představit, že jinak k sebeobětování přistupoval „vyvolenec“, tedy obětovaný, který se v nečetných případech stával božstvem už za živa a jako s takovým s ním bylo po určitý čas nakládáno. Snad mohlo jít o člověka, který se s rolí v krvavém rituálu ztotožnil. Jinak ovšem věc vypadala pro zajatce z jiných kulturních okruhů.
Přičemž i u příslušníků dané kultury se přesvědčení, že obětí se lze vyhnout pobytu v neradostném podsvětí Mictlánu a navěky putovat po boku slunečního boha, prolínalo s přirozeným strachem ze smrti a děsem z mučení. „Uvědomělý“ obětovaný se ale podílel na bezpečném chodu vesmíru, daroval svůj život ostatním ze společenství -kteří ovšem mohli přijít na řadu po něm -a po smrti byl odměněn. Tolik alespoň vypovídají mayské kodexy i rituální poezie. Těžko ovšem soudit, co z toho byla „propagandistická rétorika mezoamerických náboženství“, jak uvádějí autorky. Pod nožem a tváří tvář smrti byl každý sám, a jak svou oběť nesl, se už těžko dozvíme.
***
Pokud děti po cestě na obětiště plakaly, bylo to dobré znamení, slibující hojný déšť, a tak kněží děti trápili a šlehali, aby slz bylo co nejvíce
Veškeré hrůznosti veřejných poprav a rituálních mučení byly připisovány pouze Aztékům a docházelo k nim snad i vinou bílého muže a jeho konkvisty. Omyl.
KNIHA TÝDNE
Krvavé rituály Střední a Jižní Ameriky Marie Kostićová, Markéta Křížová, Sylvie Květinová Nakladatelství XYZ, 2011, 269 stran
O autorovi| JÁCHYM TOPOL, redaktor LN
