Postíte se na Štědrý den, abyste viděla zlaté prasátko?
Nehladovíme. Jíme v poledne kubu, to se snad může. Zlaté prasátko jsem ale ještě neviděla. Určitě se nepřejídáme, už jenom proto, že štědrovečerní večeře bývá bohatá. Všechny lidové zvyky mají racionální základ.
Obměňujete štědrovečerní menu, nebo jste věrná rodinné tradici?
Máme rybí polévku, naštěstí si ji oblíbily už i děti. Řízky nesmažím, protože jíme všichni ryby. Pár porcí obalovaného kapra, které se vejdou na jednu pánev, usmažím pro konzervativce v rodině. Jsem ráda, protože nechci ještě druhý den cítit zápach, který se line domem při dlouhém smažení a žádná digestoř nepomůže. Naopak mi voní filety z různých druhů ryb s troškou citronové šťávy a s bylinkami, které šoupnu do trouby. K rybám podávám klasicky bramborový salát. Děláme ještě ovocný salát, který odlehčí našim žaludkům, a k němu si dáme pár kousků cukroví. Nikdo v naší rodině se už nechce přejídat. Myslím, že v tom nejsme výjimkou. Dřív jsem například pekla tři vánočky, dnes pouze jednu. Dělám všechno, co k Vánocům patří, ale v degustačním množství.
Jaké druhy ovoce bych našla v salátu?
Samozřejmě jablka, ale hlavně exotické ovoce, které uvidím v obchodě. V zimě bývá docela velký výběr – kumquat, mango, tamarillo, papája, granátová jablka... Vybírám i plody, které mají zajímavý tvar, jako karambola, které se říká čínská hvězdice. Na salát si lijeme vaječný koňak, který většinou vyrábí tchyně. Naučila jsem se ho od ní, ale na Vánoce je to stále její privilegium.
O bramborovém salátu se říká, že existuje tolik druhů, kolik je rodin, v nichž se připravuje.
Máme vždycky dva. Sama dělám velice jednoduchý, jen z brambor, hrášku, kukuřice, majolky a zakysané smetany. Samozřejmě jej dochutím solí a pepřem. Tato puristická verze salátu, na níž jsme se všichni shodli, protože vyhovuje naší chuti, vznikla kvůli tomu, že každý z rodiny odmítal dlouho něco jíst. Nejstarší syn, kterému je dnes jedenadvacet, odmítal jíst cibuli, což bylo docela náročné, protože v každém slaném jídle cibule je. Dnes devatenáctiletá dcera nejedla dlouho třeba vajíčka a uzeniny. Jen nejmladší syn jedl vždycky všechno. Na vaření je pěkné i to, že každá rodina má svoje chutě, které časem vykrystalizují. Nakonec najdete rodinnou variantu, která udělá radost všem. Tchyně připravuje druhý salát podle tradičního receptu v její rodině. Vlastně to není salát, ale brambory nakyselo, které se k přírodně upečeným rybím filetům moc hodí. Mají ostřejší navinulou chuť. Jak je přesně dělá, nevím. Ale jsou tak dobré, že to nejspíš přece jen zkusím zjistit.
Jak dlouho jste slaďovali chutě?
Pár let to trvalo. Bývaly doby, kdy jídlo, které jsem uvařila, někdo z rodiny odmítl jíst, protože nesnášel už zmiňovanou cibuli či vajíčko, další nesnášel houby, jiný pórek, už si ani nepamatuji, co všechno kdo nesnášel. Nejsem natolik obětavá matka, abych vařila různá jídla pro různé členy rodiny. „Když jste zpovykaný, dejte si suchej chleba, abyste neumřeli hlady,“ doporučila jsem jim. Živit se suchým chlebem je asi přestalo bavit, tak postupně začali jíst všechno.
Co byste vy nikdy nevzala do pusy?
Vařila jsem na různých food festivalech, kde mě nutili jíst červy a šváby. Spousta lidí je jedla. To opravdu nemůžu, i když jsou prý bohatí na bílkoviny.
Napadlo vás někdy zajít na štědrovečerní večeři do restaurace?
Mně by to nevadilo, i když mi spousta lidí říká, že by to neudělali, protože o Štědrém večeru se má stolovat doma. Dovedu si představit, že by se v restauraci sešla široká rodina. Nebo naopak, když děti odrostou, žijí třeba v cizině a na Vánoce nepřijedou domů, by večeře ve dvou mohla být romantická. K tomu jsme ještě nedospěli, protože je nás hromada.
Správně se má hodovat až na Boží hod, kdy se oslavuje narození Ježíše Krista, a ne na Štědrý večer, což každá rodina nectí.
Na Boží hod se schází široká rodina u pratety, která peče nadívanou krůtu. A to je opravdu velká hostina. Na Štěpána se k nám domů začínají sjíždět přátelé, někteří i přespí. Až do Silvestra máme pro kamarády dům otevřených dveří. Tohle období mě moc těší, protože ráda hostím. Všichni jsou už přecpaní, tak připravuji spíš takové švédské stoly. Různé saláty, paštiky, pomazánky... Na jejich přípravě se vyřádím. Pokaždé se snažím najít v kuchařkách recept, který jsem do té doby nevyzkoušela. Na stole je také cukroví, které během prosince upečeme s malým synem, kterého to moc baví. Vezme si zástěrku, vykrajuje kolečka, dělá kouličky... Jsou sice šišaté, ale to nevadí. Cukroví je výjimkou, máme ho vždycky tolik, že už ho nikdo nechce. Část dám zamrazit a v březnu, když cukroví vytáhnu z mrazáku, jsou všichni nadšeni. Na Nový rok vařím svíčkovou, přesněji králíka na smetaně. A druhého ledna si konečně sednu a koukám na filmy.
Která kytička zdobí vaše vánoční menu?
To jste mě zaskočila. Ráda používám jedlé květiny, ale když kvetou v přírodě. V květinářství je koupit nemůžete, protože jsou postříkané různými chemikáliemi. A na zahrádce v zimě nic nekvete. Mohla bych použít lístky růže nebo orchideje, ale musela bych si je vypěstovat doma sama.
Jaký obraz Vánoc si v sobě nesete z dětství?
U nás byly Vánoce vždycky skromné. V jídle i v nadělování dárků. Líbilo se mi to. Se sestrou Lucií jsme byly, to už nám bylo čtrnáct patnáct let, na předvánočním koncertu Jana Buriana, který vyprávěl, že zavedli doma Vánoce bez dárků a jaká je to pohoda. Se sestrou jsme o tom chvíli přemýšlely, pak jsme to doma navrhly a uspěly jsme. Od té doby se nikdo nestresoval, že nesehnal nějaký dárek, netrnul, zda se dárkem strefil do přání... Co člověk potřebuje, si nejlépe vybere sám. S Vánoci bez dárků jsme byli všichni spokojeni. Bydleli jsme v Děčíně na okraji města, chodívali jsme se ségrou a tátou před večeří na procházku a počítali rozsvícené stromky. Mamka zatím dodělávala večeři. Po svatbě jsem zkoušela navrhnout bezdárkové Vánoce i v nové rodině, ale neprošlo to – v rodině mého muže jsou Vánoce i svátky hojnosti, což má také svoje kouzlo. Ale na bezdárkové Vánoce nikdy nezapomenu, docela ráda na ně vzpomínám. Když to někomu vyprávím, tak žasne. Chápu, že v rodinách s malými dětmi to nejde. Co by potom malovaly při hodině výtvarné výchovy na téma: Co jsem dostal od Ježíška?
Dárky stále kupujete?
Kupuju, ale nemusí jich být hromada a neutratím za ně spoustu peněz.
Kdo vás učil vařit? Motala jste se jako malá v kuchyni?
Máma i táta rádi a skvěle vařili, v kuchyni jsem jim nepřekážela. Když jsem se přestěhovala do Prahy a začala studovat, zjistila jsem, že vařit vůbec neumím. Koupila jsem si dvě kuchařky a podle nich jsem začínala od píky. Najednou mě to chytlo. Také jsem nechtěla hladovět. S malými dětmi jsme se přestěhovali z Prahy na venkov do domku se zahradou, na záhoncích jsem pěstovala zeleninu, před chalupou pečovala o květiny, ze stromů česala ovoce. Z kuchyňského okna jsem koukala do polí, nasávala jsem venkovskou atmosféru, která mi učarovala a posílila ve mně lásku k tradicím. S ní ladily i záclonky v oknech a háčkované dečky na stolech. Už zbývalo jenom začít péct buchty a vařit tradiční českou kuchyni. Propadla jsem se téměř o sto let zpátky, kdy žila moje prababička. Byla ze mne hospodyňka, která vaří, zavařuje a pro pírko by skočila přes plot. Deset let jsem dobrovolně žila ve venkovském stylu první republiky. To období se mi líbí, jeho duch i estetika, ráda se dívám i na prvorepublikové filmy. Mám doma schovaných několik čísel časopisu Pestrý týden, v nichž si ráda listuji. Žít bych v té době ale nechtěla, dobře vím, že si ji idealizujeme. A pak také trvala jen krátce.
Mnoho žen slovo hospodyňka pobuřuje, vy se jím naopak pyšníte, přitom jste vystudovala politologii.
Neuráží mě. Skvělé je, že si dnes každá žena může vybrat, jakým směrem se v životě vydá. Mám kamarádky, které rolí hospodyňky pohrdají, je to pro ně ztráta času, což respektuji. Ale mně domácký život vždycky vyhovoval, ráda se držím v kuchyni. Mám štěstí, že souzní s prací, která mě baví i živí. Sklony k „hospodyňce“ jsem asi v sobě měla vždycky. Která třináctiletá nebo patnáctiletá holka by dobrovolně chodila na stráně sbírat bylinky a sušila je?
Politologii jste definitivně pověsila na hřebík?
Když vařím, mám obvykle zapnutou televizi a poslouchám čtyřiadvacítku. Sledovala jsem hlasování o vystoupení Velké Británie z Evropské unie, volbu prezidenta ve Spojených státech, vnímám i to, co se děje u nás. Jsem dost emotivní, politiku prožívám, hodně mi vadí, když někdo lže.
Polévku přitom nepřesolíte?
Tu si ohlídám. Po škole jsem pracovala v novinách a psala o politice, jsem moc ráda, že už ji sleduji jenom jako divák nebo posluchač. Politologické debaty si odbudu v soukromí s kamarády.
Karolína, domácí kuchařka je pořad, který už třetím rokem běží v televizi. Jak jste se k vaření před kamerou dostala?
Už jsem nepsala o politice, ale o jídle. Jednou mi přišel e-mail od nějakého pána, že moje články čte, že chce točit pořad o vaření a jestli bych s ním nechtěla zkusit natočit pilotní díl. Sešli jsme se na kávě, byl mi sympatický a zdál se mi důvěryhodný. Je to Gordon Lovitt, Angličan, který tady žije dlouhá léta. S ním a jeho kolegou Petrem Soukupem od té doby spolupracuji. Stala se z nás dobrá parta. Vydávají i kuchařky s mými recepty. Pořad se vysílá vždy od září do Vánoc. Trošku mi to přijde líto, protože vařím ze sezonních surovin, a jarní jídla tak musím oželet. Protože se ale i podzimní díly natáčí v létě, sehnat třeba zralou špagetovou dýni nebo čerstvé hřiby někdy není jednoduché. Každé jídlo, které před kamerami uvařím, sníme. Občas je trochu přesolené, nezpůsobí to ale politické klima. Někdy se ozve: „Sorry, Kájo, zrníčka soli nejsou vidět, musíme záběr zopakovat.“ A tak znovu solím, pomaleji, aby se dalo zaostřit na sůl padající do kastrolu. Točíme v normální kuchyni, za mnou je okno, jak se mění světlo – sluníčko vyleze z mraků, nebo naopak zapadne –, musí se přestavovat světla, což zdržuje. Někdy dělám jíšku i třikrát za sebou, než máme záběr celý. Co bych uvařila doma za půl hodiny, trvá dvě.
Husu nebo kachnu za dvě hodiny neupečete ani doma.
Pomocný kuchař začne péct kachnu podle mého receptu o tři hodiny dříve než já. Svoji kachnu strčím do trouby, počkáme na jedno podlití a pak už přineseme tu upečenou a kachnu vyměníme.
Z receptů každé série vychází kuchařka.
Nejen z nich. Tvoří asi polovinu knihy. Když začínáme točit, píšu současně kuchařku. Do konce září musí být sestříháno a dopsáno. Od října začínám vařit a testovat jídla na další rok.
Na kom je testujete?
Prvních osmdesát sto receptů jsem testovat nemusela, protože jsem je běžně vařila. Nové testuji v rodině. Pokud zrovna nikdo není v dosahu, tak na sousedech. Kdo je po ruce, musí jíst. Pak si o jídle povídáme. „Dala bych tam míň papriky, víc bych to okyselila...“ Každé nové jídlo uvařím třikrát čtyřikrát, než je pustím do televize.
Vyzradíte některý z receptů na příští rok?
Zatím ne. Je to ve stadiu zrodu, ještě jsme ani definitivně nedohodli téma další kuchařky, mám několik návrhů.
Napsala jste už tři. Karolína, domácí kuchařka; Štěstí z kuchyně; Jídlo jako vášeň. První dvě jste věnovala převážně tradiční české kuchyni. Myslíte, že jste ji už vyčerpala?
Pro sebe asi ano. Už mě baví jiné kuchyně. Za pět let se k ní třeba vrátím, možná přestanu vůbec psát kuchařky. V mém životě přicházejí a zase odcházejí různá období. Nedokážu je předvídat. Teď se často poohlížím po středomořských jídlech. Vydala jsem se na jih, kde si jídlo lidé hodně užívají, což je mi blízké. Cítím spřízněnost s tamějšími lidmi, kteří inklinují k „slow food“. Zajímá mě také moderní blízkovýchodní kuchyně, mám ráda hummus. Dostala jsem kuchařku Moderní izraelská kuchyně a v ní je patnáct variant hummusu. Moc jsem jich zatím neuvařila, protože v nich musí být koření, které tady neseženu. Kdo si zaletí na trh do Jeruzaléma? Při televizním vaření se držím zásady, že všechny suroviny a ingredience musí být snadno dostupné i mimo Prahu.
Co vám lidé píší?
Že podle mne rádi vaří a jde jim to lehce, což mě těší. Také píší, že mi lásku k jídlu věří a připadám jim přirozená. Stejně reagují i na knihy. I začátečníci píší, že dokážou podle mých receptů uvařit dobré jídlo, což byl přesně můj cíl. Recepty stavím tak, aby každé jídlo bylo snadné na přípravu, ale nebylo primitivní, musí mít šmrnc, takový ten moment překvapení. Nerada se totiž při vaření i jídle nudím.
Považujete za výhodu, že nejste profesionálem v kuchyni?
Odpovídá to konceptu pořadu. Takže ano.
A do soutěže amatérských kuchařských talentů, jako je například MasterChef, byste se přihlásila?
Ten pořad nesleduji. Soutěžím ale nerada, takže ne.
Sledujete jiné pořady o vaření, kterých běží na televizních stanicích až příliš?
Jen namátkou, systematicky žádný. Poslechnu si raději ty zprávy.
Vaříte denně?
Pokud nejsem nemocná. Ve všední den se u večeře obvykle sejdeme všichni. O víkendech stále dodržuji, že společně snídáme, obědváme i večeříme. I velké děti, pokud jsou doma, si navykly na společné stolování a líbí se jim to. Ke každému jídlu zapaluji svíčku, i ke snídani. Sama jsem horší než někteří chlapi, nevydržím bez oběda. Uvařím si, i když jsem sama doma. Pokud jsem hladová, není se mnou řeč. Jídlo mě zachraňuje i v obtížnějších životních situacích, dodává mi klid. Je pro mne takovým záchranným kruhem.
Co jíte nejraději?
Mám ráda polévky, maso i sladké. Jsem docela na sladké, ale v obchodě si těžko něco vyberu. Ve všem cítím na jazyku umělá barviva, aromata, prostě chemii. Netrápí mě tolik, že je to nezdravé, ale mně to ani nechutná. Skončím nakonec vždycky u čokolády, do které nikdo nic nepřidal.
Uplynulo už šest let, co jste vydala poslední desku Hořkosladce. Další už nechystáte?
Písně jsem přestala psát, a proto ani nevystupuju. Nechci hrát staré písničky. Myslím, že hudební kariéru mám už za sebou. Nejsem rozervaná, zklidnila jsem se, jsem spokojená, vnitřně silnější. Daří se mi. A to je pro básníka to nejhorší, co se mu může přihodit. V okamžiku, kdy vás přestanou hlodat všechny strachy a pochybnosti, psát přestanete nebo píšete blbosti. Občas, když mě někdo osloví, vystoupím pro děti. Po narození mladšího syna mě napadala vtipná, až sarkastická říkadla, při jejich zpívání si užijí i dospělí. Abych se k muzice vrátila, musela bych zažít nějaký průšvih. Budu raději, když mě žádný nepotká a nebudu hrát.
Prozraďte alespoň, jaké letošní vánoční menu jste uvařila před kamerami?
Letos je to spíš menu pro Boží hod. Je tam třeba marinovaný losos, šunka se zázvorovou glazurou a brusinkovou omáčkou či krůta s kaštanovoperníkovou náplní a medovým pastinákem. A také išlské dortíčky, které ovšem dělám občas doma i v létě, abychom od Vánoc do Vánoc neměli moc velký absťák.
Rozhovor s Karolínou Kamberskou vyšel v magazínu Esprit.
