LN: Havlova jednoaktovka Zítra to spustíme, kterou Divadlo na provázku uvedlo v roce 1988, byla jednou z divadelních událostí, které signalizovaly, že režim povoluje. Jak inscenace vznikla a co jí předcházelo?
Moje generace těžce nesla, že tu celá léta chyběl divadelní časopis, který bychom mohli považovat za svůj. Po zániku skvělého časopisu Divadlo tu byla vlastně jen Scéna. S Josefem Kovalčukem jsme se na konci 70. let pokusili založit generační časopis pod názvem Studia. Na půdě Svazu českých dramatických umělců byly přípravné texty moje a Maroše Porubjaka označeny za antisocialistické a kosmopolitní.
My jsme se ale nevzdali. V roce 1987 jsme učinili další pokus, který jsme nazvali Divadlo v pohybu, podle stejnojmenné festivalové akce Divadla na provázku. V roce 1987 jsme ho přes zákaz realizovali potřetí na téma svobody uměleckého sdružování. Pro zamýšlený časopis jsem napsal úvodní text, který toto téma rozvíjel. Opět následoval zákaz. To už byla dost velká frustrace. S kolegy z HaDivadla jsme se tedy dohodli, že když nemůžeme mít časopis tištěný, uděláme časopis scénický, a to pod názvem Rozrazil. Celý jsme to připravovali jako časopis, ale místo natištění jsme to převedli do scénické formy. První číslo jsme věnovali 70. výročí vzniku našeho státu, které se tehdy nikdo nechystal oficiálně slavit. Pro nás byla první republika symbolem demokracie, tak jsme prvnímu číslu dali podtitul O demokracii.
LN: Jak jste se domluvili s Václavem Havlem, že napíše Zítra to spustíme?
V polovině 80. let mi sám navrhl, že pro nás napíše tajně hru. Zeptal se, zda jsem ochoten podepsat ji svým jménem. Souhlasil jsem, byla to pro mne pocta. Znal a obdivoval naše inscenace, chtěl ji tedy napsat ve stylu Divadla na provázku. Scházeli jsme se nad tím v žižkovském hotelu Ostaš. To je samostatný, dosti absurdní příběh. V tomto hotelu se totiž odehrávala setkání rozdělených rodin z východního a západního Německa. Byl tam pořád hrozný hluk a pohyb. Nejdřív se vítali a radovali, pak se opíjeli, plakali a nakonec se hádali.
LN: Tam to ale muselo být hodně profízlované.
To bylo, ale mělo to i jednu výhodu. U recepce byl klidný prostor a dalo se tam sedět do tří do rána. Setkání německých rodin se totiž odehrávala na pokojích a hosté si dolů chodili jen pro pití. Říkal jsem Václavovi – tady je sice hodně tajných, ale ti jsou specializovaní na něco konkrétního, neznají tě. A to mi vyšlo. Po rozhodnutí vydávat scénický časopis jsem Václavovi nabídl, aby pro něj napsal „hlavní stať“. A on k mé radosti navrhl, že ji napíše o Aloisi Rašínovi, o dramatické situaci noci mezi 27. a 28. říjnem 1918, kdy psal zákon o vzniku Československa. Začali jsme to spolu v pracovních debatách dramaturga s autorem v utajení připravovat.
LN: Měl jste koncem 80. let představu, kdy to praskne?
Bylo jasné, že změna musí dřív nebo později přijít. Přítel, brněnský disident Jiří Müller, mi v roce 1984 navrhl, zda bychom chtěli organizovat bytové semináře. Měl kontakty s nadací The Jan Hus Educational Foundation v Londýně, která byla připravena posílat k nám britské profesory. Já i moje žena jsme souhlasili, a tak se pět let u nás doma odehrávala takzvaná podzemní univerzita. To už byla příprava na život ve svobodě.
Jiří později, kdy už se začala rodit naděje, že režim padne, inicioval – také u nás doma, kde to bylo bezpečnější než u něho – schůzky, na nichž jsme mimo jiné hovořili o tom, jak by mohla vypadat vláda po změně režimu. Zúčastňovali se jich vedle nás a Müllerových také manželé Petruskovi, Jelínkovi a Josef Vavroušek. Tak to trochu vyšlo. V poslední čtvrtině osmdesátých let již bylo jasné, že změna musí přijít. Ale kdy? Říkal jsem, že se ji musíme snažit vyvolat, aby nás nakonec nepověsili společně s komunisty. Hrozilo, že se budou držet tak dlouho, až nastane totální krize a lidé je budou chtít věšet na lucerny. A my je pak budeme muset z humánních důvodů bránit a skončíme na těch kandelábrech s nimi.
LN: Rozrazil jste v Brně uvedli. Takže vám časopis prošel?
Ano i ne. Úplně se nám nepovedlo utajit spolupráci s Václavem Havlem. Začalo se povídat, že je autorem jedné části. Ale většinou se všichni mylně domnívali, že jde o Hostinu filosofů, kterou napsal také tajně brněnský filozof Vladimír Čermák. Rozrazil měl premiéru a prvních pět představení v Brně v Divadle na provázku 21. října 1988 a o týden později, 28. října, v Praze v Junior klubu Na Chmelnici. Asi po dvanácti představeních nám jej na začátku listopadu ředitel Státního divadla v Brně, člen pléna krajského výboru KSČ Jiří Majer zakázal. Měl soupis našich přestupků proti zákonům a komunistické ideologii, který dostal od StB.
Hlavní výtkou bylo, že hanobíme československou vlajku. Spřátelená skupina mladých právníků pro nás vypracovala expertizu, že plachta v národních barvách, kterou používáme na jevišti, má tvar čtverce, a nejde tudíž o československou vlajku, která musí mít podle zákona přesný poměr stran. A navíc jsme nic nehanobili, herečka, která recitovala básně Viktora Dyka, vstupovala na plachtu bosá, jemně a s velkou pietou. Stejně se nám podařilo vyvrátit i další body zákazu. Navíc se na naši obranu ozvali i kolegové z jiných studiových divadel. Pod tím tlakem nám od začátku února 1989 hraní Rozrazilu zase povolili. Takže jsme jej společně s HaDivadlem hráli záměrně 17. listopadu 1989 v Praze opět v Junior klubu. Před představením jsme z oken pozorovali, jak jedou policejní jednotky do centra. Vypadali jako nadrogovaní, z oken jsme jim spílali, takže v jednu chvíli to vypadalo, že zastaví a vrhnou se na nás.
LN: Jaká byla atmosféra?
Představení se odehrávalo v napětí. Před koncem přišel Roman Ráček, tehdy student filozofické fakulty v Brně a amatérský divadelník, který patřil do našeho spřáteleného okruhu. Šel z Národní třídy, kde byl v ohnisku policejního zásahu. Přerušili jsme představení a oznámili jsme, že zařazujeme aktuální rozhovor. Roman začal líčit, co se dělo, a my jsme ho s Břeťou Rychlíkem na scéně zpovídali. Byl na pokraji zhroucení a málem omdlel. Na publikum jeho svědectví dramaticky zapůsobilo. Už jsme nemohli dál hrát divadlo, sborově jsme přednesli báseň Ludvíka Kundery na slovo demokracie, zazpívali hymnu a představení ukončili. Bylo to první na protest zrušené představení v Praze a zrušila ho dvě brněnská divadla.
LN: Co se dělo pak dál?
Spali jsme shodou okolností v Hlávkových kolejích, kde bydlel i Jan Opletal. Moc jsme toho nenaspali. Už v noci se začala organizovat stávka studentů a na její podporu se domlouvalo setkání v Realistickém divadle. Naše skupina opozičních divadelníků – z větší části ze studiových divadel – se zde setkávala v pracovně dramaturgie, ale tentokrát zaplnili hlediště zástupci všech českých divadel. Už ve čtyři odpoledne jsme měli opět hrát, takže jsme na Žižkov odjeli ještě před koncem. A na Chmelnici jsme před natřískaným hledištěm stávku vyhlásili jako první z českých divadel. Bylo to nutné udělat okamžitě, každé zaváhání mohlo způsobit nejistotu. I tak to v divadlech nebylo jednoduché. Vzpomínám, že Hana Burešová a Štěpán Otčenášek byli tehdy v kladenském divadle a to mělo představení pro milicionáře. Když vyhlásili stávku, zavolali proti nim policii. V Brně již zmíněný Majer nemohl herce donutit hrát, tak aspoň přikázal divadla uzavřít. Ale to se mu dařilo jen dočasně. Principem divadelní stávky bylo, že divadla zůstanou otevřená pro diskuse, jedině tak se mohla stát ohnisky odporu proti komunistické totalitě a centrem rodící se občanské společnosti.
LN: A nikdo se nepokusil sál na Chmelnici zavřít?
Místo odpoledního i večerního představení jsme s lidmi diskutovali. Nejdřív přijelo auto esenbáků a ti tvrdili, že mají hlášení, že je v divadle rvačka. Ale nakonec odjeli. Ještě se nás snažil přesvědčit ředitel kulturního střediska, pod které Chmelnice spadala, abychom ohlásili, že nehrajeme z technických důvodů, to jsme ve shodě s Lubošem Schmidtmajerem, který Junior klub vedl, odmítli. V noci jsme se pak vrátili do Brna.
LN: Jak to bylo v Brně?
Na Provázku měl v neděli hostovat spřátelený Teatr 77 z polské Lodže s Kafkovou Proměnou. Solidarizovali se s námi, nehráli a proběhla diskuse, čímž stávka českých divadel dostala mezinárodní rozměr. V noci jsme obvolali spřízněná západoevropská alternativní divadla, která nám také vyslovila podporu. V té chvíli bylo důležité, abych byl v Brně, takže jsem nemohl být v Činoherním klubu při zakládání OF. Václav Havel se mne telefonicky zeptal, může-li disponovat mým podpisem, takže jsem se i tak stal zakládajícím signatářem. V pondělí jsme začali v Procházkově síni organizovat koordinační centrum stávky a večer jsem jel znovu do Prahy, kde bylo důležité zasedání SČDU, kterému předsedala Jiřina Švorcová. Potřebovali jsme donutit předsednictvo, aby se postavilo za požadavky studentů a divadelníků. Studenti tam podávali svědectví o tom, co se dělo na Národní třídě. Jeden z nich řekl, že půjdou znovu do ulic, i kdyby do nich měli střílet. Nakonec většina členů výboru souhlasila. Ti, kdo měli výhrady, byli zmatení a v defenzivě. Výsledkem bylo, že jsme měli v ruce zásadní dokument, který stávkujícím divadlům, hlavně těm v regionech, velmi pomohl.
LN: Události se pak rychle valily dál. Kdy jste měl pocit, že už to mají komunisti zpečetěné?
První moment, kdy jsme podlehli iluzi, že vyhráváme, byl v pátek 24. 11., když padl Ústřední výbor KSČ. Hodně to začalo být patrné po demonstracích na Letné, ale jisté to ještě nebylo. Byly velkými politickými performancemi, při nichž musela být dodržována jistá dramaturgická pravidla. Hodně záleželo na délce jednotlivých vystoupení a na rytmu, s nímž shromáždění dostávalo nové impulzy. Dostal jsem na starost Dubčeka. Znal jsem ho osobně trochu z dřívějška, protože chodil na naše představení v Bratislavě. Měl projev napsaný a dal mi ho k přečtení. Byl dlouhý, tak jsem v něm začal dělat dramaturgické škrty. On to neznal a namítal: „Čo to robíte?“ Vysvětlil jsem mu, odkud kam to má vypustit. Ale když začal mluvit a narazil na první škrt, strčil papíry do kapsy, mluvil dobře, ale dlouho. U něj to ale nevadilo. Ale Adamce, který se vyjádřil proti generální stávce, 800 tisíc účastníků shromáždění vypískalo. A právě generální stávka, která se nakonec uskutečnila v celé republice, i když do poslední chvíle to nebylo jasné, byla podle mne o dva dny později rozhodujícím momentem.
LN: Převzetí moci proběhlo bez excesů. A posléze se tato sametovost zpochybňovala. Mělo se tedy jít drsnější cestou?
Určitě ne. Ale zavřít pár komunistických zločinců se mělo. Neodehrálo se nic, co by nastolilo „vědomí viny“. Patřil jsem k těm, kdo byli přesvědčeni, že KSČ má být zakázaná. Václav Havel mi vysvětloval, že to nemá cenu, že oni jsou aktivní a vstoupí do jiných stran. A to se také stalo. Pro mne je existence strany, která má v názvu „komunistická“, nepřijatelná, protože komunismus je stejně nebezpečný jako fašismus a strana, jež by měla v názvu fašistická, by u nás ze zákona být nemohla. Nehledě na to, že se někteří členové nepokrytě hlásí k totalitní minulosti a zastávají vysloveně stalinistické názory. KSČM se svým názvem pojmenovává jako nedemokratická a jako taková se nemá podílet na řízení demokratické společnosti, takže je pro mne nepřijatelné, že máme vládu, která je na této straně závislá.
LN: Je listopadová revoluce ukradená a požrala svoje děti?
Ne, já toho mohu být důkazem. Otázkou je, zda některé ty děti nepožraly samy sebe. I když je naše demokracie ve stále větším ohrožení, jsme svobodnou a demokratickou společností. Demokracie musí nepřetržitě bojovat za své uchování, protože někteří lidé mají přirozený sklon k totalitě a k tendenci ovládat druhé. Když se lidé dostanou k moci, začne je to často fascinovat, ztrácejí citlivost a mají pocit, že si mohou všechno dovolit. Začnou například sami sebe a své názory považovat za nejlepší – ti nejvyšší zaměňují sebe za stát –, přestávají být dialogičtí a vedou jen mocenský monolog. Ze současného narůstajícího vzepětí společnosti je vidět, že společnost takové nebezpečí cítí. Důležité je, že dnes organizují protesty mladí, ne už jen my starší. Listopadová revoluce nebyla ukradena, protože naplnila své poslání. Jejím cílem byla obnova demokracie a návrat země do západní sféry a to všechno se stalo. Ale teď to musíme hlídat a bránit.
