Lidovky.cz: Ohlasy na vaši poslední knihu jsou velmi pozitivní, mluví se o ní i jako o vaší nejlepší. Máte vy sama pocit, že jste se s touto knihou posunula někam dál
Vůbec ne, ani si nemyslím, že je nejlepší. Podle mě je nejlepší Zmizet. Píšu pořád o stejných věcech, dost podobným způsobem. Ale myslím, že čtenářské názory jsou víc rozptýlené, někdo říká, se se to nedá číst, že je to nuda.
Lidovky.cz: V knize píšete z perspektivy několika žen, před tím jste vystřídala pohledy dětí i dospívající dívky. Je to promyšlený postup?
Není to žádný koncept. Píšu podle toho, jak zrovna přijde nápad na další knihu. Ale je pravda, že děti jsem psala hodně a asi se k tomu zase vrátím, to mě baví asi nejvíc.
Lidovky.cz: Jak vás napadly zrovna tři čechovovské sestry?
Vždycky, když začínám přemýšlet o další knize, je to soubor nějakých nápadů, které to nakonec dají. Jeden z nich byl, že moje máma je ze tří sourozenců - ale není ze tří sester - a ona vždycky říkala větu, která mi připadala hrozně dobrá: Dva jsou rada, tři jsou zrada. Protože se vždycky dva spolčí proti tomu třetímu. Tak jsem si říkala, že udělám tři sourozence, a nakonec to byly sestry a pak se k tomu nabalovaly další drobné nápady, jako že pojedou v autě, pak že to bude v zimě, pak že i rodiče budou mít nějaký problém a tak dále.
Petra Soukupová (*1982)
Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU, od roku 2011 působí jako dramaturgyně seriálu Ulice, scenáristicky se podílela na sitcomu Comeback (2008–2010). Za svůj prozaický debut K moři (2007) získala Cenu Jiřího Ortena, byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera. Druhá kniha, triptych povídek Zmizet (2009), byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a v roce 2010 získala v rámci cen Magnesia Litera hlavní ocenění – Kniha roku. V roce 2011 vydala knihu Marta v roce vetřelce. Po narození dcery Marly v roce 2013 napsala svou knihu pro děti Bertík a čmuchadlo (2014). Zatím posledním románem je Pod sněhem (2015).
 Spisovatelka Petra Soukupová. |
Lidovky.cz: Kniha se odehrává ve velmi krátkém časovém úseku, ale díky vzpomínkovým flashbackům obsáhne víceméně celé dosavadní životy protagonistek. Jak jste budovala strukturu vyprávění?
To byl další z těch náhlých nápadů. Původně se to mělo celé odehrávat jen na té cestě v autě, vůbec jsem si na začátku nemyslela, že tam bude část, kdy dojedou na místo určení. Nakonec mi z toho vyšel celý den, ale zároveň jsem tam chtěla ty vzpomínky. Ono jich tam původně bylo daleko víc, ale pak při editaci se vyházely. Pak mě v jednu chvíli začal zajímat i pohled matky, tak jsem ji také včlenila. Její příběh jsem psala odděleně a potom ho vkládala na místa, kam mi to přišlo vhodné. S touhle knihou byla oproti těm předchozím v tomhle ohledu větší práce. Nejdřív jsem ji napsala nahrubo, pak jsem dělala druhou verzi, kdy jsem s tím ještě hýbala, některé vzpomínky jsou taky na jiných místech. Jediné, co zůstalo od začátku stejné, je úvodní vzpomínka jedné ze sester a úplný začátek.
Lidovky.cz: Zajímavé je, jak se v knize střídají dialogy s vnitřními promluvami, dialogy ovšem nejsou označené uvozovkami, jak jste na tohle přišla?
K tomu došlo náhodou. Když píšu, tak tam uvozovky nedělám, protože mě to zdržuje. Očekávala jsem, že se to udělá při editaci, ale řekli mi, že se jim to víc líbí takhle. Takže to zůstalo. I když je pravda, že chvílemi se na to čtenář musí víc soustředit, aby oddělil to, co se říká nahlas a to, co si ta postava jen myslí.
Lidovky.cz: Psala jste některou tu postavu víc o sobě?
Postavy jsem si nejdřív stvořila z kombinace lidí, které znám, nebo spíš z jejich vlastností. A některé vlastnosti jsou určitě i ze mě. Ale nemůžu říct, že jedna postava bych byla já víc než jiné. V současné době mám asi blíž k té nejstarší, povahou životní situace, ale kdysi jsem třeba žila v něčem podobný život jako ta nejmladší.
Lidovky.cz: Vaše knihy nebyly nikdy moc veselé a ani ta nejnovější není výjimkou. Rozhodně bych ale neřekla, že je depresivní, jak se také objevilo v některých ohlasech...
Asi záleží na tom, jaký člověk žije život, jak je s ním spokojený, jak o něm přemýšlí. Já taky nemám pocit, že by to byla velká deprese. Nebo že by si člověk po přečtení říkal: To je teda strašná rodina, ještě že jsem já toto nikdy nezažil. Myslím, že takovéhle věci lidé zažívají, jenom o nich nepřemýšlí způsobem, jakým o nich přemýšlím já, a jak je popisuju. Ale nemyslím si, že se mým postavám děje něco strašného nebo že mají strašné životy.
Lidovky.cz: Myslíte si, že je to ženská literatura?
Tohle kniha je asi nejvíc z mých knih pro ženy, protože je to o ženách. Nevím, jak to baví chlapy, ale myslím, že by pro ně mohlo být zajímavé vidět způsob, jakým ženy přemýšlejí. I když to samozřejmě nemůžu zobecnit a tvrdit, že takhle přemýšlejí všechny ženy. Ale není to předem žádný můj záměr, že bych chtěla psát pro ženy. Spíš tak vyšlo. Ve Zmizet byly hrdinové děti, a taky to nebylo pro děti.
  |
Lidovky.cz: Tady jsou muži hodně upozadění, nemají žádný prostor, jsou to takové mrtvé, tiché postavy...
Ano, je to tak. Nemají prostor říct si vlastní názor. Já jsem od začátku věděla, že to bude o třech ženách, pak se přidala čtvrtá, nakonec i ty dvě nejmladší dívky tam mají takový náznaky svých budoucích pohledů. Přišlo mi zajímavé stvořit pohled žen v rodině na jejich otce, respektive manžela. Protože o toho tam jde především. Asi jsem mohla dát stejný prostor i jemu, ale zdálo se mi lepší, že jeho obraz je stvořený jenom pohledem žen kolem něj.
Lidovky.cz: Co to je vůbec podle vás „ženské psaní“ nebo „ženská literatura“? Jsou to smysluplné kategorie, mají pro vás nějaký obsah? Neuráží vás, když vás někdo tak označí?
Neuráží. Když to o mých knihách někdo řekne, beru to spíš jako nepochopení záměru. Tomuhle dělení se trochu bráním, ale zároveň nemám dost znalostí, abych to důkladně rozebrala. Já k tomu nemám moc co říct. Asi každý člověk to má jinak. Já to moc nezohledňuju, není to žádný můj koncept.
Lidovky.cz: Sledujete současnou českou tvorbu?
Mám povědomí o tom, co vychází, čtu recenze, ale samotné knihy skoro nestíhám. Chci si přečíst Pálenku od Matěje Hořavy, který teď vyhrál objev roku (v cenách Magnesia Litera – pozn. red.), ale ještě jsem se k tomu nedostala. Před tím jsem četla Jiřího Hájíčka. Tím se ale nechlubím, asi bych to měla sledovat víc, ale prostě nemám čas. Mám spoustu své práce, mám dítě... a moje práce mě nutí číst hodně věcí, takže čtení už pro mě není odpočinek. Když přes den přečtu desítky stránek Ulice a podobných věcí, nebo posuzuju scénáře, už si večer nesednu a nečtu. Mým odpočinkem je sledování seriálů.
Lidovky.cz: Zpět k vaší knize. Pod sněhem je uzavřený mikrokosmos, kam neproniká nic z vnějšího světa, a hodně z toho vyplývá, že lidský život je determinovaný rodinou, tím, co člověk prožil v dětství a mládí... Máte vy nějaká traumata s dětství, nebo determinace, se kterými se vypořádáváte?
Myslím, že moc ne. Ale existujou názory, které říkají, že všechno předurčujou rodiče. To, jací jsme. Já si nemyslím, že bych měla nějak nešťastné dětství. Rozhodně jsem neprožila žádné velké tragédie, nikdo mi neumřel a tak. Nepřipadám si tak traumatizovaná, že bych se z toho musela vypisovat. Ale třeba psycholog by řekl něco jiného.
Audiokniha Petra Soukupová: Bertík a čmuchadlo
Lidovky.cz: Jak to berete teď, když jste sama matkou?
Samozřejmě se snažím dítě vést a vychovávat podle toho, co si myslím, že je nejlepší, chtěla bych, aby jednou v tom světě byla šťastná, a aby byla dobrý člověk. Jasně že mám taky obavu, abych jí to dokázala dát všechno správně, a nějak jí na ten život připravit. Ale člověk stejně tu správnou cestu nezná a jenom si možná myslí, že podle jeho názoru je to tak nejlepší, ale je to složité. Celý život je složitý. A když se člověk zamyslí nad tím, co má smysl a co ne, tak se dostává do deprese. Tedy já rozhodně. Snažím se o tom moc nepřemýšlet, a určité věci nedělat a stejně tak, pomyslně „správně“ vychovat dítě, ale ne vždy se to daří.
Lidovky.cz: Jsou vaše hrdinky podle vás šťastné?
V jistých momentech svého života asi jo. Záleží to na tom, jaký je den, jestli jsou děti hodné, jak se podaří uvařit jídlo, nebo jak se daří práce, podle toho, co je pro tu kterou postavu důležité. Nakonec se to velké štěstí stejně měří jenom tím, že si člověk večer lehne a říká si: To byl dobrý den. A když je takových dní víc za sebou a člověk má pocit, že to tak bude i nadále, může teda stejně vždycky jenom doufat, tak z toho vznikne pocit štěstí. Ale kdyby se člověk zamyslel nad tím, v jakém světě žijeme, a kam celý vesmír směřuje, tak by z toho šťastný být nemohl. I když samozřejmě je to tím pohledem, v jistém smyslu samozřejmě žijeme v krásném světě a konkrétně my zde máme obrovské štěstí na to, v jaké době a v jakém prostoru žijeme.
Lidovky.cz: Takže štěstí je úhel pohledu?
Určitě. Pro mě je to taky uspořádání těch nejbližších vztahů. Stejně člověk může spravovat jenom to, co má kolem sebe. Pokud není doktorem bez hranic a nezachraňuje lidi na celém světě. Ale myslím, že většina lidí nemá možnost zachránit svět, můžou zachránit jen sami sebe nebo ty nejbližší.
Spisovatelka Petra Soukupová
Lidovky.cz: Konzultujete s někým, když píšete?
Moc ne. U dětské knihy mi v momentě, kdy jsem se zasekla, pomáhal můj tehdejší přítel a otec mé dcery, který byl vždycky první čtenář mých věcí. Ale jinak to dávám číst, až když je to hotové. Při samotném psaní s nikým nekonzultuju. Až když to dopíšu, tak jsou prostory pro názory, mám pár lidí, on je jeden z nich, pak ještě dvě další kamarádky, které to čtou na začátku, a můžou mi k tomu něco říct. Ale cizí názory stejně moc nepřijímám, kromě již zmíněného bývalého přítele.
Lidovky.cz: A co spolupráce s editory, nakladatelstvím?
Musím říct, že jsem vždycky měla štěstí, že byli s mými knihami spokojení. I když zrovna v téhle knize se dost škrtalo, asi kolem dvaceti stránek. Navrhl to při prvním čtení nakladatel, který je sám literárně vzdělaný, takže jeho názor beru v potaz. Editace pak už byla jen o drobnostech. Podobně to bylo i u předchozích knih. Nikdy to nebylo tak, že bych chtěli, abych půlku knihy přepsala.
Lidovky.cz: A udělala byste to?
Nevím. Naštěstí se to zatím nestalo.
Lidovky.cz: Máte už v hlavě něco dalšího?
Mám, ale je to ještě úplně na začátku. Možná se to ještě všechno změní. Ale jestli bych začala, tak stejně až příští rok, takže je čas. Vždycky když dopíšu knihu, mám nejmíň rok, než začnu psát další.
