Divadlo vedené autorem, dramaturgem a režisérem Vojtěchem Bártou patří ke svébytným a tak trochu výlučným souborům pražské nezávislé scény. Svůj autorský činoherně-výtvarný rukopis nejčastěji uplatňuje v uvádění nedivadelních prozaických látek. V převodu Vegetariánky Bárta spojil síly s tvůrci podobně naladěného HaDivadla, s nimiž před časem připravil inscenaci K antropocénu, jež má k „Pytli na odpadky“ tematicky blízko.
Vegetariánka vypráví příběh mladé vdané ženy, která jednoho dne přestane jíst maso a začne se jaksi „stahovat do sebe“. Její vegetariánství má ovšem fundamentálnější ráz – je vzpourou proti rigidně patriarchálním normám jihokorejské společnosti, proti tomu, jak se v této společnosti zachází se ženou.
Inscenátoři hrdinčinu vzpouru rozšiřují na protest proti celkovému civilizačnímu pohybu liberálnědemokratického světa, proti jeho konzumní nestřídmosti a nešetrnosti vůči přírodě. Předloha slouží jejich společensky angažované inscenaci jako základní dějová kostra.
Hvězdné války na jevišti
V úvodu, ve kterém se po několik minut pouze promítají titulky na stěny sálu, tvůrci jednak stručně postihují stav současného světa a sdělují, že „takhle už to dál nejde“, a jednak stručně vylíčí děj předlohy a její (prostřednictvím citací z doslovu k českému vydání) charakter. S titulky se pracuje vynalézavě: na stěnách se za doprovodu temně hučivého zvuku vytvářejí nejrůznější obrazce, které asociují přicházející katastrofu. Mají podobný charakter jako titulky z Hvězdných válek. Ságy, jíž se tvůrci přidržují i v další části, kdy se na scéně po příchodu hlavní hrdinky, „zabalené“ v igelitovém pytli, objeví její manžel, kostýmem i projevem připomínající proslulého droida C-3PO. Manžel popisuje chování manželky, své peripetie s ní – a vystupuje přitom opravdu tak trochu jako stroj, jako jedna ze „součástek“ vadně fungující společnosti.
Manželův monolog zároveň prozrazuje, v čem tkví přednosti av čem nedostatky Bártova režírování. Scéna – tak jak jsou v ní postavy kostýmově pojaty, tak jak se v ní používají světla, zvuky i scénické objekty – je vizuálně zajímavá a znepokojivá, „nese informaci“. Současně si ale Bárta neví rady s tím, jak naložit s činoherním hraním protagonisty. Jiří Kniha v roli manžela buduje postavu nahodile, jak ho co, zdá se, napadlo. Výstup nemá řád, postavě schází čitelnější charakter.
Působivý pařez
Podobný výsledek přináší i prostřední část inscenace, inspirovaná druhou kapitolou románu (Mongolská skvrna), ve které je hlavní figurou švagr hrdinky – výtvarník, který, jsa hrdinkou sexuálně přitahován, ji v rámci „realizace“ svého uměleckého díla svede. Scénický obraz je opět sugestivní: Matěj Nechvátal ve žlutých montérkách stojí nad jakýmsi dýmajícím objektem a hovoří, načež hrdinku „zneuctí“ tím, že ji – svíjející se na podlaze – posprejuje. Monolog však herec odříkává nevzrušivě, bez výrazu, vlastně ochotnicky.
Konečně třetí, závěrečnou část, ve které se všechny postavy svlékají z „dosavadní kůže“ a nasedají na podivný pohybující se agregát s pařezem stromu, je – také za nemalého přispění řezavé hudby a promítaných filmových záběrů – vizuálně (výtvarně) působivá. Jenže v závěru se inscenace „konceptuálně“ rozplyne, aniž by bylo jasné, zdali to bylo myšleno záměrně, či nešlo-li jen náhodou onějaký technický problém...
Bárta lépe hovoří obrazy než slovy. V Pytli na odpadky díky spoluúčasti tvůrců z HaDivadla obrazovou složku ku prospěchu věci posílil. Některé opakující se režijní problémy se mu však nepodařilo eliminovat.
Vojtěch Bárta – Matěj Nytra: Pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky Režie: Vojtěch Bárta a kol. Scéna: Matěj Sýkora Kostýmy: Jan Matýsek Sound design: Ladislav Mirvald Projekce: Martin Bitala Dramaturgie: Matěj Nytra Chemické divadlo, Praha, premiéra 22. 12. 2018 ve Venuši ve Švehlovce |
