Umně a čtenářsky přitažlivě napsaná próza splétá na půdorysu historie „bohem zapomenuté“ horské vesnice jako dva klíčové motivy osud člověka, kterému není vlivem vnějších okolností přáno, aby jeho vlohy (hudební nadání) došly životního uplatnění. A (romantický) příběh nenaplněné lásky téhož hrdiny, pro něhož se vyvozením z poznání, že toto bylo úradkem božím, stane pomyslné vztyčení maximy „kdo miluje, nespí“, již se rozhodne, v drásavém finále příběhu, naplnit.
Adaptace předlohu restrukturuje. Lineární vyprávění pozměňuje tak, že se z inscenace stávají „obrazy z vesnického života“. Úprava sice inscenaci dává jasný tvar a rytmus, obírá ji však o plynulost vyprávění a tím i o možnost, aby se do ní divák mohl emocionálně vpravit.
Žádné slitování. Ani od režiséra
RECENZE: Persony v Divadle Na zábradlí. Osobní průvodce Ingmarem Bergmanem |
Ohniskem Gombárovy inscenace je vesnické společenství. Předvádí ho jako seskupení charakterově pokřivených – necitlivých, nepřejících, nemilosrdných – osob. Lidí, kteří nesnášejí jinakost a výlučnost. Tématem Gombárova kusu je střet jedince a společnosti. Jemu je uzpůsoben i přepis závěru předlohy, kdy hrdina dostává pozvání ke studiu na konzervatoři, ale „vesnice“ ho stopne.
Gombár vesnické společenství kreslí ostrými, razantními tahy. Jeho inscenace je drsná, plná exprese. Tak jako nemají slitování postavy románu, tak nemá slitování ani Gombár s nimi. Zároveň je patrné, že Gombárovi je razantní přístup vlastní. Při budování inscenačního tvaru si počíná suverénně, volí účinné – nepopisné, metaforické – prostředky, kterými utváří svébytný divadelní svět.
Příliš velký tah na branku
Potíž je v tom, že Gombárův tah na branku je vůči předloze příliš hřmotný. Zatlačuje a porušuje její křehkost. Převedení románového vyprávění ve třetí osobě do přímé řeči „zraňuje“ křehkost postav a obecně senzitivnost celé předlohy. Je ostatně otázka, jak mlčenlivost, málomluvnost hlavní postavy – to, že myšlenkové pochody probíhají především v jejím nitru – vlastně vylíčit. Stejně tak se tvůrcům příliš nedaří nahradit románovou figuru vypravěče-autora, která nejen vypráví příběh, ale také s ním všelijak manipuluje. Vyprávění postav, které občas zaznívá z reproduktorů, působí lopotně a také figura Ellensönky, posouvající a komentující děj, věci příliš nepomáhá.
Pro Gombárovu inscenaci je příznačné, že nezařazuje klíčovou scénu milostného motivu, společnou cestu Eliase (Jacob Erftemeijer) a jeho lásky Elsbeth (Denisa Barešová) do města, při které hrdina promarní příležitost projevit své city (o nichž ona ví a opětovala by je) a tím ji definitivně ztrácí; a místo ní předvádí svatbu Elsbeth s jejím smělejším (a přízemnějším) nápadníkem, která Gombárovi slouží především jako prostředek k vylíčení vesnických poměrů – chování postav, jež během veselí ztrácejí jakékoli zábrany.
Gombárova inscenace je prosta poezie, melancholie a lyriky předlohy. Nahrazuje je něčím jiný, co bude, lze předpokládat, u diváků fungovat. Ztráty je ale škoda.
Robert Schneider: Bratr spánku Překlad předlohy: Evžen Turnovský Autorka divadelní adaptace: Kateřina Tučková Inscenační úprava a režie: Dodo Gombár Scéna: Lucie Labajová Kostýmy: Lenka Odvárková Švandovo divadlo, Praha, premiéra 8. 12. |
