Úterý 10. prosince 2019svátek má Julie 4 °C polojasno Předplatné LN
17. listopadu 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Tečku za revolucí udělala uklízečka, tvrdí scénograf a porevoluční děkan DAMU Jan Dušek

Za revoluce platilo mluvit jen pravdu, říká scénograf a profesor DAMU Jan Dušek... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Za revoluce platilo mluvit jen pravdu, říká scénograf a profesor DAMU Jan Dušek... | foto:  Petr Topič, MAFRA

Scénograf Jan Dušek se stal prvním porevolučním děkanem DAMU. Od počátku byl v centru dění a se studenty prožil euforii i propady. I to, jak nechtěli jednat s chartisty a měli pocit, že jim někdo revoluci bere. Vzpomíná také, jak se hroutili a bláznili. „Fungoval jsem jako feldkurát,“ říká.

LN: Kdy jste tak odhadoval, že to „praskne“?
Že komunisti padnou, jsem si myslel od Palachova týdne, ale byl jsem přesvědčený, že to bude trvat dlouho. To, co se v lednu 1989 dělo, ale ovlivnilo studenty v přípravě na výročí 17. listopadu. Ve středu 15. 11. SSM v Praze povolil vzpomínkový akt na Albertově a studenti, kteří měli obavy z represí, za mnou přišli s dotazem, jestli tam mají jít. A já jim říkal: Podívejte se, 16. a 18. mohou mlátit studenty všude v Praze, ale 17. ne, klidně tam jděte, je to povolená akce. Tak to jsem se hodně sekl.

LN: Na Albertově jste byl?
Byl jsem tam se studenty a s Andrejem Krobem, který natáčel pro Originální videojournal. Pak se šlo nahoru na Vyšehrad, ale já měl ten den premiéru Pana Biedermanna a žhářů v Rokoku, a tak jsem to tam šel zkontrolovat s tím, že za nimi přijdu na Václavák. Týden předtím byl u nás doma Jiří Dienstbier a já mu říkal, že v pátek 17. 11. na Václavák přijdou dvě tisícovky lidí, zakřičí si a nic se jim nestane, ale za týden jich tam bude pět tisíc. On tvrdil, že komunisti skončí za rok, já, že za půl roku, a vsadili jsme se o lahev whisky. Z Rokoka jsem šel na nábřeží a tam už jsem zastihl čelo průvodu. Potkal jsem tam své syny a manželku, ani jsme si doma neřekli, že tam všichni půjdeme. Nakonec, už po tom masakru, jsem se dostal ke Slavii, byl tam také Pavel Lagner a já byl v šoku a taky naštvaný, že jsem studentům říkal, aby se nebáli, že se jim nic nestane. A doporučil jsem stávku s tím, že musíme začít hned. Lagner šel na Zábradlí a já do Národního.

LN: Co se tam dělo?
Šel jsem do klubu na Nové scéně a proti mně šel Boris Rösner z představení domů a já ho zastavil. Vůbec nevěděl, co se stalo, protože měl představení, ale takových bylo hodně. V klubu jsem vysvětloval, co se stalo, a všichni se na mě dívali jako na šílence. Syn Daniel mi pak řekl tatínku, ale oni ti nevěří. Boris nás pak hodil domů, syn šel k telefonu, někam volal a popisoval, co se stalo. Bylo vidět, že mluví na záznamník. Pak mi řekl, že volal Lídě Rakušanové, takže ta to dostala z první ruky od nás.

LN: V sobotu už ovšem na DAMU události nabraly spád. Jak to, že byla škola v provozu a proč právě na vaší katedře se to rozjelo?
Katedra scénografie měla totiž konzultační den. Uchazeči přišli a my je poslali domů a už se to začalo rozjíždět. Přišel Tomáš Töpfer a napsaly se první požadavky studentů přes průklepáky, kopírku jsme neměli. A pak byla schůze v Realistickém divadle. Večerní představení v Disku už se nehrálo.

LN: Vy jste vlastně za studenty svým způsobem přebíral odpovědnost. Nebál jste se?
Bál, ale ne o sebe, hlavně o ně a pak o své syny. V pondělí jsem šel za děkankou Makovskou, která byla těžká soudružka, ale chovala se uměřeně. A to i pak, když jsem jí dával výpověď. Tehdy jsem jí oznámil, že potřebujeme kopírku a ať nám dá od ní klíč. A ona že nemůže, že to má na osobní zodpovědnost. Řekl jsem jí, že zaručuju, že budeme rozmnožovat jen papíry nutné k chodu školy během stávky. Tak nakonec souhlasila, věděla, že lžu, a věděla, že vím, že ona to ví. Nebyla to žádná sekernice, dokonce se o ní říkalo, že se snažila studenty chránit, když se dostali do průšvihu. Takže jsme převzali fakultu a začaly se organizovat výjezdy. Psaly se první dopisy, uskutečnilo se shromáždění ve velkém sále. Nastal také první zádrhel, protože studenti si mysleli, že stávka bude probíhat tak, že vůbec nebudou chodit do školy. Tak jsme jim vysvětlili, že naopak budou. A pak do školy přišel někdo z chartistů a studenti se s ním odmítli bavit.

LN: Proč?
Charta 77 prostě měla punc proradných rozbíječů společnosti a hodně lidí bylo zasaženo touhle propagandou. Vždyť nás vyhazovali i z kolejí, kam jsme přišli mluvit o tom, co se děje. A to nemluvím o tom, co se pak dělo mimo Prahu při výjezdech. Ten první den, v pondělí 20. 11., bylo mezi studenty hodně nervozity. A jedna studentka mi potom řekla, že pro ně bylo důležité, že jsem s nimi jako pedagog byl, protože si uvědomovali, že bych si to odskákal mnohem víc než oni. V to pondělí také prosakovaly všelijaké zvěsti a já raději zůstal spát ve škole v děkanské kanceláři. Ráno mě budili úplně zelení studenti s tím, že před školou jsou bílé přilby. Tak jsem vylezl s tím, že budu vyjednávat. A dole přes skleněné dveře jsem viděl na ulici a skutečně tam byli chlapi v bílých přilbách. Když jsem otevřel, stál přede mnou dvoumetrový chlap a na té přilbě měl napsáno stavbyvedoucí Knotek. Byli to chlapi z Metrostavu a přišli nás podpořit.

LN: Kdy jste měl pocit, že se to láme?
Po prvním plném Václaváku. Nebylo vyhráno, ale už bylo vidět, že se ledy hnuly. No a pak také začali chodit různí šílenci. Třeba přišel chlap a řekl, že má plán na reformu KSČ, ale že mu chtějí uříznout hlavu a hodit ji do Vltavy. Bylo jasné, že je to cvok, ale byl neodbytný. Tak jsme ho poslali na FAMU, ať to s ním natočí. Horší ale bylo, že ke konci týdne se začalo bláznit i na škole. Začal jsem fungovat trochu jako feldkurát. Doma jsem moc nebyl, bydlel u nás štáb nezávislé televize, který to všechno natáčel. A tak jsem třeba viděl, že po chodbě chodí studentka z loutkárny, v ruce drží nůž a opakuje – nemáme chleba. To bylo děsivé. Jiný student zase bloudil po škole, a když jsem ho zastavil, jestli má problém, řekl mi, že ho chtějí zatknout, protože má dítě a má po vojně. Vzal jsem ho učebny a snažil se ho mluvením dostat zpět do reálu. Ale z prvního patra se do ulice vysílal rozhlas a četli tam jména politických vězňů. A on – teď budou číst moje jméno. Povídám mu: Otevřete si okno a poslechněte si, co říkají, to jsou jména propuštěných vězňů. Otevřel ho a mě polila hrůza, že z něj skočí. Naštěstí se vzpamatoval a uznal, že mám pravdu. Bohužel po letech spáchal sebevraždu. Těch zážitků bylo víc a museli jsme povolat na pomoc psychiatra.

LN: V takových situacích rupají nervy i silnějším povahám.
Muselo se ohlídat, aby nedošlo k excesům a hysterii, na celé škole byl striktní zákaz alkoholu. Třeba přišel elektrikář z metra, že nám přiveze milicionářské kvéry, které tam byly ve skladu. Řekl jsem mu, že se snad zbláznil, a zatrhl jsem to. Pak ale tenhle člověk jel na pomoc Rumunsku a po cestě zjistili, že má ve sportovní tašce samopal, tak mu to vyhodili. Takové lidi vypjaté situace přitahují.

LN: Co revoluce a sex, na vysokých školách jsou přece hlavně mladí lidé...
No vydal jsem nějaké výnosy a vyhlášky. Bohužel nic se nezachovalo, celý archiv DAMU je v čudu. Předali jsme ho do Archivu hl. města Prahy s tím, že na něj bude pětadvacetileté moratorium. Když jsem tam přišel po uplynutí lhůty, nikdo ho nenašel. Nevidím v tom ale žádné rejdy starých struktur. Podle mě to to byl jen starý dobrý český bordel. Prostě ho vyhodila uklízečka a udělala tak poslední tečku za revolucí.

LN: Co bylo na celé tehdejší situaci výjimečné?
Představte si, že se nedala udělat chyba, stačilo jen mluvit pravdu. Ta byla hrozně důležitá. Když se třeba debatovalo, jestli něco popřít, protože by to studenty mohlo poškodit, já jsem vždycky říkal: Nedělejte to, teď se nesmí lhát. A za dva dny se ukázalo, že to či ono bylo jasné a popřít to by byla chyba. Když se plánovala stávka, přišli za mnou chlapi ze Škodovky a říkali, že chtějí stávkovat, ale vypnout ty provozy bude hrozná ekonomická ztráta. Poradil jsem jim, aby jen pustili sirény a dali tam prapory, hlavně aby to bylo vidět.

LN: Lidé vás překvapovali příjemně, nebo nepříjemně?
Většinou příjemně. Pak ovšem přišly různé šoky, ten největší šok byl, když se naboural Honza Potměšil. A pak také nastala nepříjemná situace po shromáždění na Letné, které Václav Malý moderoval dost ostrým způsobem. A na DAMU začali volat z vysokých škol, že to není možné a že odstupují od spolupráce s Chartou 77. A svolali na večer shromáždění na DAMU. Telefonoval jsem chartistovi Honzovi Urbanovi a říkal mu, že je nutné, aby někdo přišel a nechal na sebe hodinu řvát, že tím to skončí. A přišel Jiří Křižan, a když viděl tu atmosféru a jak na něj řvou, vytekly mu nervy a seděl u vrátnice s tím, že tam nejde.

LN: A proč a kdo na něj řval?
Stávkové výbory z vysokých škol celé republiky. A řvaly na něj, že nechtějí mít nic společného s Chartou 77, s disidenty ani s Václavem Havlem. Nevím, asi si představovaly, že půjde jen o další modifikaci socialismu. Znovu jsem volal a dostavil se Saša Vondra a ten na sebe nechal hodinu řvát. Tím to skončilo, oni se rozešli, žádné usnesení nebylo a pak začali i couvat, najednou viděli, že to přepískli. Tak to byl důsledek Letné na vysokých školách. Oni měli najednou pocit, že jim tu revoluci někdo bere.

LN: Po Listopadu se na vysokých školách děly zvláštní věci, třeba na strojní fakultě ČVUT si studenti odhlasovali, že nepotřebují fyziku, a tak podobně. Studentokracie měla občas absurdní podobu. Jak to bylo DAMU?
Projevovalo se to dnes a denně. Přišli a chtěli si vybírat pedagogy a že budou znova stávkovat. A to bylo už v době, kdy jsem na všechna místa vypsal konkurzy, včetně sebe. Volal mi i ministr školství, jestli potřebuju pomoct. To jsem odmítl, že situaci zvládnu sám. Napsal jsem výnos, že škola byla založená podle starého režimu a že ji rozpustím, protože studenti byli také nabíráni podle starých pravidel. No tak toho nechali, protože by to postihlo i je.

LN: Nastaly také vyhazovy. Byly vždycky spravedlivé?
Ne. Podepisoval jsem celkem 42 výpovědí. Sestavil jsem komise, které byly objektivní, a já se do toho nemíchal. Byli tací, kteří měli učit, ale urazili se už jen proto, že měli přijít před nějakou komisi. S každým, koho jsem vyhodil, jsem pak hodinu mluvil, i proto, že v té komisi se jich nikdo nezastal.

LN: Jak jste se stal prvním porevolučním děkanem DAMU?
Přišli za mnou studenti a chtěli, abych tu funkci vzal. Moc jsem o to nestál, a oni na mě tlačili, že když jsem to rozjel a byl u toho celou dobu, že mám za školu zodpovědnost a že nemůžu utéct. Vzal jsem si hodinu na rozmyšlení a pak jsem souhlasil, do školy jsem investoval příliš energie a emocí. Jako děkan jsem nechtěl postupovat mocensky, ale přijdou situace, kdy vám nic jiného nezbude, musíte moc uplatnit, jinak jste srab a zpronevěříte se svým zásadám. Jenomže pak se stane, že máte pocit, že ta moc je součástí vaší osobnosti, a to musíte rychle pryč. To jsem taky udělal, provedl jsem školu rekonstrukcí a šel. Původně jsem ale chtěl úplně přehodit výhybku. Chtěl jsem odejít do nějaké frankofonní země jako diplomat, třeba do Maroka.

LN: To byste se ale musel vzdát scénografie. To by vám nevadilo?
Byla pro mě důležitá vždycky, ale nepotřeboval jsem se přes ni potvrzovat, takže mě to tak nebralo. Myslím si, že jsem lepší scénografie udělal až po revoluci, i když jsem miloval to, co jsem dělal třeba s Evaldem Schormem. Co ale nedokážu pochopit, je, že ten první rok, kdy jsem děkanoval, jsem ještě udělal obrovskou výstavu Kde domov můj a 24 výprav, většinou scénu i kostýmy. Nevím, jak jsem to stihl, ale pamatuju si, že jsem skoro nespal.

LN: Přišla svoboda, to byla silná motivace...
Ano, přišla. Ale řeknu vám jednu věc – kdo nebyl svobodný v myšlení za starého režimu, nebyl svobodný ani pak. Všichni ti, kdo měli co říct, i když byli perzekvovaní, zůstali ve svém myšlení svobodní.

LN: České divadlo po roce 1990 ale ztratilo téma, stalo se bezzubé.
Přesně, divadlo přestalo s dobou komunikovat. Když skončila stávka, říkal jsem kolegům: Smiřte se s tím, že už nebudete mluvit k Václavákům a manipulovat davy. Jste nejmladší veteráni revoluce.

LN: Jak se změnilo umělecké školství za těch třicet let?
Kromě základních věcí, že nikdo už nemusí chodit k výslechům, že učí o někom, kdo soudruhům nevoněl, nebo že nikdo neudává, otevřely se studentům neuvěřitelné možnosti ve výjezdu do zahraničí a spolupráci s ním. To je naprosto nesrovnatelné. Ale jsou i negativa, dnes mají uchazeči i studenti přehnané ego a ambice. A ztrácejí motivaci. Dnes se hlásí osmdesát uchazečů a sotva si vyberete tři. Dřív byly umělecké školy tak trochu oázy svobodné tvorby, zatímco dnes se nabízí milion možností, můžete dělat kšefty a každý hned nabude pocitu, že je všechno jednoduché a k mání. Takže fatální ztráta motivace, to je takový rys současnosti.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky
Premium

Cítím hořkost. Bývalý šéf mordparty poprvé promluvil o svém odchodu

Fotografie údajného pachatele | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nejznámější český kriminalista Josef Mareš sloužil u policie téměř třicet let, stál za objasněním řady vražd a...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Fotografie údajného pachatele | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

Premium

Hořký čaj? Nesmysl! Pediatr v knize vyvrací mýty o domácím léčení dětí

Fotografie údajného pachatele | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Hradecký dětský lékař Ladislav Hanousek vydal knihu Maminko, není mi dobře, která má rodičům pomoci s léčbou i výchovou...

TIPY NA VÁNOCE: Ježíškův seznam pro malé i velké
TIPY NA VÁNOCE: Ježíškův seznam pro malé i velké

Bonami vám představuje oblíbené hračky a moderní vychytávky, se kterými nadchnete malé děti i vybíravé teenagery. Ať už hledáte vánoční dárek pro batolící se neteř, dítě školou povinné, či dospívajícího syna, neodejdete bez inspirace.