MACHALICKÁ: Vážená soudružko, milá Jiřino... Scéna byla důkazem toho, že se dalo leccos probojovat

Jeho dopis je neopakovatelnou ukázkou demagogických partajních žvástů: styl Scény prý připomíná vylévání pomyjí a snaží se vygumovat krizová léta zápasu s kontrarevolucí, zatímco stovky tvůrčích pracovníků již dávno pochopily a přimkly se k socialistické společnosti.

Pětisetstránková publikace s názvem Scéna 1980–1989, kterou vydal Jan Dvořák, nabízí jakési best of inkriminované tiskoviny z doby, kdy se hroutil komunismus a české divadlo se na jeho demontáži podílelo lví měrou. Je to cenný doklad doby, dobře mapuje sílící tlak příslovečné nohy zapříčené do dveří, které víc a víc povolovaly, ostatně je to výborně vidět i na pěti oddílech, do kterých jsou texty řazené. Poslední dva roky ’88 a’89 jsou už doslova nářez, o jakém si redakce na počátku desetiletí mohla nechat zdát. Rozpad systému byl totální, ale stále to nestačilo.

Jana Zelenku zvedl ze židle kritický článek o poměrech v Československé televizi, který sepsal Vladimír Just. A pak také text Bohuše Štěpánka o divadle za Stalina, podklady k němu autor přeložil z ruštiny a patřičně okomentoval, šlo o situaci typickou pro konec 80. let – v Sovětském svazu jela perestrojka a glasnost naplno a kritika byla někdy i dost ostrá, zatímco u nás se to soudruzi ještě snažili zarazit. Vlastně je to skoro učebnicový příklad toho, jak si tehdejší straničtí koryfejové představovali kritiku a dialog. Zelenka s článkem nesouhlasil, tudíž redakce měla být nejspíš vyhozena a autor už si neměl ani škrtnout. A pokud se tak nestane, pan Zelenka z SČDU vystoupí, jak zlověstně hrozí v závěru. Zjevně nepochopil, že tuhá normalizace minula a doba je jinde.

Scéna vznikla v roce 1976 především jako časopis bezvýhradně podporující normalizaci a politiku KSČ, ovšem opsala až neuvěřitelný vývojový oblouk, v závěru 80. let to bylo médium, které s původní podobou listu nemělo nic společného. Jan Dvořák se stal jejím šéfredaktorem v roce 1987, již předtím se ale postupně měnil okruh autorů, také se výrazně omladil a vracela se zakázaná jména jako Jaroslav Vostrý, Ivan Vyskočil, Bohumil Nuska, Helena Suchařípová, Jana Patočková, Jindřich Černý, Otakar Roubínek. Změnila se redakční rada a částečně i redakce (zástupcem se stal Pavel Melounek). Dvořák ve svém úvodu připomíná nejznámější kauzy a průšvihy, ta se Zelenkou je jedna z nich, Just ale měl obtíže i s kritikou práce o Osvobozením divadle prorežimního Jaromíra Pelce. Vydatnou kauzičkou bylo například uvedení hry Václava Beránka Z Košic do Aše a ještě dál v Činoherním studiu v Ústí, která severočeským soudruhům hnula žlučí a inscenaci zakázali, což Pavel Melounek bojovně a barvitě popsal.

Dvořák vzpomíná, že i tak se až do konce bolševismu nad každým uvedením nežádoucího jména rozdrnčely telefony, ba rozlétly dveře. Ale pořád se ta jména tiskla a připomínala, to co se valilo, už se nedalo zadržet – psalo se exulantech – o Radokovi, Kyliánovi, Formanovi, o režisérech vyhnaných na oblast – o Grossmanovi, Hajdovi, Hynštovi a dalších v nemilosti – o Krejčovi, Topolovi, Uhdem. Nakonec se psalo i o Václavu Havlovi, jeho hry poprvé zmínil Jan Přeučil v rozhovoru s Janem Czechem na podzim roku 1988, již předtím ale padlo jeho jméno ve velkém rozhovoru s Otomarem Krejčou, jehož autorkou byla Laďka Petišková. Scéna se také otevřela dalším uměleckým oborům, psalo se o filmu, televizi, vylepšila se i výtvarná podoba časopisu, na níž se podílel Aleš Lamr.

Když se člověk tak probírá články Scény z posledních pěti let „osmdesátek“, uvědomí si, že už de facto šlo psát o všem, i když svoboda se tomu říkat nedalo, mělo to své limity a skutečně bylo třeba probojovávat kdejakou prkotinu. Jak je vidno i ze Zelenkova dopisu, soudruzi si stále mleli to své, ale postihy si už víc rozmýšleli.

Scéna 80. let (časopis skončil v roce 1993 a v podstatě ho nahradily Divadelní noviny jako aktuální oborové periodikum) je určitě dokladem toho, že i v oficiálních strukturách bylo možné leccos probojovat. A také toho, že v umělecké sféře a speciálně v divadle se vedle režimu poplatných umělců formovala stále širší opozice, v níž se přirozeně spojovali ti, kdo mohli tvořit, s těmi proskribovanými. Tato stálá eroze, doprovázená vědomím sounáležitosti i snahou pěstovat záměrně zasouvanou paměť, byla v divadle asi nejsilnější. I proto pak divadelníci stáli v Listopadu ve středu dění.