Taťjana Medvecká je veselá, činorodá, pohledná a mile upovídaná. A tak člověku vlastně moc nejde na rozum, proč je obsazována do rolí protivných, pedantických, nesnesitelných ženštin, či přímo bab. Práce má v tomhle oboru víc než dost. Ani ona to moc nechápe. A jako každou ženu ji nijak zvlášť netěší, když ji maskérky zestařují a zošklivují. Prý si vždycky v duchu řekne: Ještěže se toho nedožila moje máma.
Společnou máme lásku k práci v televizi, shodují se moderátorky Moučková a Witowská |
LN: Rozhovoru jste se urputně bránila mimo jiné i kvůli představení Křehkosti, tvé jméno je žena, v němž na Nové scéně hrajete se čtyřmi dalšími herečkami a kde se hojně cituje z vašich dříve publikovaných rozhovorů. To vás tak rozčiluje, co jste kdysi řekla?
Ne, to ne, ale víte, já jsem ze staré školy. A vždycky jsem si myslela, že posláním herce je sdělovat myšlenky autora, který je inteligentnější a má lidem co říct. Já vím, že se svět změnil, že dneska lidi sdílejí věci, které by si mohli nechat pro sebe. Ale když se kvůli tomu představení musíme my herečky (hraje v něm s Ivou Janžurovou, Janou Preissovou, Evou Salzmannovou a Johannou Tesařovou) zabývat samy sebou, nedělá mi to vůbec dobře.
My jsme tam na jevišti za ty divy. A já vlastně mám největší problém právě z té sebestylizace. Protože jestli jsem já někdy v životě byla nějak zajímavá nebo co, tak možná tím, co jsem dělala, co jsem hrála. Jako osoba zajímavá nejsem. Spíš nudná. Čtyřiačtyřicet let v jednom divadle. Čtyřicet let s jedním manželem. A teď v tom představení mám být ta diva? A ještě ke všemu jsme opravdu hodně exkluzivně oblečené. Paradox je, že ani jedna z nás v civilním životě žádné divy nejsme. To prostě nejsme my.
