JIŘÍ PECHA (12. listopadu 1944 – 28. února 2019)
|
Jiří „Peca“ Pecha si dopřává bylinnou kořalku v hospodě Poslední leč v Divadle Bolka Polívky, příchozí ho halasně zdraví a číšnice je uctivost sama. Devětapadesátiletý herec kouří jednu cigaretu za druhou a předvádí s nimi artistické kousky, neúnavně gestikuluje a sype z rukávu historky na jakýkoli podnět. Vytahuje zlatý zapalovač, připaluje i fotografovi a chlubí se: „Ten mi dovezly moje holky z Ameriky. Studovaly tam a vydělávají si tam nějaký chechtáky, pak přijedou, dělají tady machry, pak zas jedou vydělat. Do Itálie na jabka, na Aljašku do fabriky na ryby. Naučí se řeči, mají proti nám takovou výhodu...“
LN Vy jste se ale díky Divadlu Husa na provázku do světa podíval i za totality.
To jo. Sjezdili jsme toho hodně. Dělali jsme projekty s Polákama, Francouzama, Rusama, Dánama. Tři čtvrtě roku jsme jezdili s Karavanem Míra – to jako světa a míru. V Dánsku jsme tři měsíce hráli ve staré fabrice u moře Labyrint světa a ráj srdce.
LN Však vy jste na dálném severu jednou skolil losa, že?
(směje se) Jako Eskymo Welzl v jednom představení. Ideš, ideš, musíš ho někam zahnat do závějí, on už nemože, musíš ho utáhat a pak ho skolíš holejma rukama. Eskymo (český polárník počátku 20. století) byl hrozně zvláštní. Ani tady, ani v Americe mu nevěřili, že byl opravdu za polárním kruhem, že vůbec něco takového vydržel. On byl velkej náčelník, mluvil eskymáčtinou i v Zábřehu na Moravě.
LN Dostudováváte si k rolím literaturu vždycky?
Ale jo. Mě to divadlo i tak trochu dovzdělává, povznáší, já jinak nejsu studijní typ. Já mám spíš podle Komenskýho školu hrou. Já su trochu hloupé. (pokrčí rameny) Bolek říká, že jsem intelektuálně nesmělejší. (směje se) Nemám maturitu, vzali mě na JAMU bez ní.
  |
LN A chybí vám?
Ne, ale herec by se měl vzdělávat. Měl jsem štěstí, pracoval jsem s lidma, od kterých jsem se toho o divadle hodně dozvěděl a nemusel jsem studovat v knihách. Stejně tak to mám s modlitbou. Někdo chodí do kostela, ale já tam jenom nakouknu, podívám se, vidím tam sochy krásnejch svatejch a ptám se: Tak co, kamarádi? Pozdravím je, to je moje modlitba. Modlit se nechodím, to bych si oddělal kolena.
LN Viděl jste někdy anděla?
(přemýšlí) Jo a hrozil na mě. Ve snu. To už je dlouho...
LN Proč na vás hrozil?
Asi jsem vypil moc chlastu. Ale bylo to úplně jak živý.
Zemřel Jiří Pecha, bylo mu 74 let. S Bolkem Polívkou zakládal Divadlo Husa na provázku |
LN Vy jste nějakou dobu abstinoval. Vypadá to, že už jste přestal...
Nepil jsem skoro dva roky, ale pomaličku zase zvedám stavidla. Ničeho nesmí bejt moc. Nesmí bejt moc chlastu, ani moc sucha. Má se to všechno hlídat. Ale je fakt, že jsem takovej nezavřenej a někdy ztrácím kontrolu. Jsem kvártálníček.
LN Proč jste přestal pít?
To už se na mě Bolek nemohl dívat, třásl jsem se jak ratlík, tak jsme se vsadili, že to vydržím bez chlastu aspoň dva roky.
LN O co jste se vsadili?
To vám nemůžu říct. (odmlčí se) No o peníze! Já jsem chamtivej.
LN Vy jste se také vsadil, že uděláte řidičák.
Taky. Říkal jsem jim: Jestli si o mně myslíte, že su takové hňup, že to neudělám! Tak já vám ukážu. Tři roky už řídím.
LN Nechal jste se slyšet, že „z chamtivosti po životě“ jste se i dvakrát ženil, to jste si to šikovně odůvodnil!
A jak jsem starší, tak jsem chamtivější. Čím dál víc a zapomínám sem tam, že vedle sebe mám manželku, která se mnou už tolik vytrpěla... kolikrát se napiju a zapomínám na ňu. Ani si neuvědomuju, že tím trpí. No, hlavně že o tom vím (ironicky).
Bývalý prezident Václav Havel (uprostřed) na návštěvě v kavárně Divadla Husa na provázku v roce 2003. Vpravo sedí ředitel Centra experimentálního divadla Petr Oslzlý a stojí herec Jiří Pecha. Vlevo Bolek Polívka.
LN Se svojí druhou ženou jste se prý seznámil dost kuriózním způsobem.
Hrával jsem v Uherském Hradišti a potkal jsem Janu. Líbila se mi, ale byl jsem stydlivej. Popíjeli jsme s kamarádama, chtěli jsme zamachrovat před holkama a přeplavali jsme Moravu. Byla zima, kry šly okolo nás. Holky to braly jako hrdinství. Vylezl jsem, přelízal nahej zábradlí a nějak nešikovně o něj zavadil zadkem a přimrzl jsem. A přišla Jana a oddejchávala mě od něj. A pak mi vařila čaj a sblížili jsme se.
LN Před třemi lety jste odešel po více než třiceti letech z Provázku. Co vás k tomu po tak dlouhé době přimělo?
To by už člověk nepoznal nic jinýho, kdyby byl pořád uvázanej na Provázku. Ale k tomu divadlu pořád patřím. Vždyť jsme je zakládali.
LN Volnější šedesátá léta divadlu přála, ale po okupaci musel přijít nutně náraz.
Jojo. Cenzura, schvalovačky. Pro každou inscenaci jsme museli najít tzv. bílýho psíčka. Něco, co bilo do očí a oni nám to škrtli. Pak už tomu nevěnovali takovou pozornost, takže to gró tam zůstalo.
LN Bolek Polívka prý po invazi přestal mluvit rusky. Jak jste protestoval vy?
Jen divadlem. Celou tu dobu jsem strávil v divadle. Ani nevím, jak mně dcerky vyrostly, my jsme divadlem žili, aji jsme tam spali. Provokovali jsme. Ale ty boje s úředníkama zařizoval hlavně Petr Oslzlý (režisér, současný ředitel divadla) a vedení. My jsme jen hráli divadlo.
LN Film Pupendo, ve kterém hrajete, vrací diváky do osmdesátých let. Jaká byla ta vaše?
Měl jsem pár korun v kapse a říkal si: Na co šetřit? Radši to prochlastám. A po hospodách se ledacos řešilo. Brno bývalo zajímavý v tom, že herci se scházeli se sportovci, básníky Mikuláškem a Skácelem, byli jsme jedna partyja. Propařili a prodiskutovali jsme noce u Bolka v kuchyni, kurňa! To bylo Brno! V Praze to, myslím, nikdy nebylo. Praha je odosobněná, každej myslí víc na sebe. I když asi i tam budou nějaký partičky.
LN Zůstává takové Brno pořád?
Už se to trochu vytratilo. Potkáváme se, ale hospody se furt mění, každej chodí jinam. Ale akce jako vánoční Tekutý kapřík přetrvávají. Nadělali jsme se hodně hovadin. A těma srandama žijeme. Stačí, když jdete po ulici a někdo se na vás usměje, tak z toho máte radost. I když doba se mění. To bylo: Hurá, demokracie! Lidi by chtěli všechno rychle, ale ono to má svoje úskalí, i ta demokracie. Ale stačí, když se podíváte, jak jsou upravený města. Vždyť to bývala jenom šeď, teď baráky prokoukly. I když se toho hodně nepovedlo, třeba brněnský Špalíček (obchodní areál s multikinem), který postavili tam, kde bývaly koleje a menza a parčík, kam jsme chodili za medičkama a na burčák...
LN Moraváci v Praze slýchají nekonečné narážky na svůj původ. Pražáci v Brně to asi taky nemají jednoduché. Jak vnímáte to vzájemné popichování?
Ale jo, když to jsou jenom takový hecungy a srandy, tak je to dobrý. Nemám rád ale takový ty zlý šovinistický narážky. Vtípky, že jsme pomalejší a zaostalejší, to si nesmíme nechat líbit a vymyslet něco na ně (usměje se potutelně). Když v sobě někteří nesou zlobu, nic s tím nenaděláš. Člověk by si měl vážit sám sebe a tím pádem i ostatních. A uvědomovat si, že někdy řekneš něco, co vyzní zle, i když to tak nemyslíš, nebo ses mýlil.
LN Třeba jako král Lear, který ukřivdí dceři, která ho miluje nejvíc?
Jo. Krále Leara já vůbec strašně rád hraju. On už chtěl mít pokoj, on nečekal, že začnou ty dcery takhle vyvádět. Hraju ho v Brně i v Hradci v režii Vladimíra Morávka. Toho brněnskýho Evy Tálské mám radši. Líp se mi v něm daří.
Jiří Pecha (uprostřed) během natáčení filmu Pupendo. V pozadí stojí Bolek Polívka (vlevo) a režisér Jan Hřebejk. (2002)
LN Vedle krále Leara je vaší nejznámější postavou Babička, za kterou vás někteří kritici chtěli nominovat na divadelní ceny za nejlepší ženský herecký výkon.
To byla sranda. Nejhorší je, když se člověk bere hrozně vážně, že by maloval vlastním hovnem po zdi, jak říkal Ginsberg.
LN Babičku už hrajete šestý rok, ještě vás to baví?
Pořád tam nacházím nový věci.
LN Ve filmu Pupendo hrajete kunsthistorika Fáberu, který je obětí obdarovávacího „charitativního amoku“ manželů Márových. Měl jste někdy charitativní amok vy?
Lidi si mají pomáhat, ale takovýhle amoky jsou nanic. Když to někdo dělá okázale, je to divný. Má to probíhat, ale nemá se o tom moc mluvit. Když mám peníze a někdo je potřebuje, tak mu je dám a nazdar. Někteří si z toho dělají zásluhy.
LN Vy prý zvete důchodce na sídlišti v Brně na panáky?
Jasně. A na farmu je vozíme. Vysadíme je na koně a oni z toho mají radost.
LN Vedete vlastně klub důchodců.
Ale rozumíš, jim to dělá radost. To je důležitý. Kolikrát stačí malinká blbost. To se mně líbí na Bolkovi, je velice citlivej k lidem, až se mně chce z toho brečet! On jim tu radost dopřeje. Neudělá machra, nevyhodí je, zakoulí vočima, řekne kuš, nalije štamprlata, kluci z toho mají zážitek.
LN Četla jsem, že se zajišťujete na stáří, střádáte si na penzi a od Polívky máte i slíbené místo vrátného na jeho farmě.
Tož mám jistotu zařízenou, i kdyby mě rodina zklamala. Ale jakýho vrátnýho! Recepčního!! To už je něco, žejo. (směje se) A chci taky stavět...
LN Stavět? Vždyť jste koupil ten baráček, který byl ústřední kulisou ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag.
Ale to už je zbouraný. Ono to bylo zničený. Ale chcu postavit úplně stejnou, i když nevím, jestli se mi to podaří. Moja Janynka se těší, že tam budou kvítka a stromy, já bych to chtěl postavit za pomoci svých kamarádů, aby se tam dalo přebývat. Pak podkopeme tunel k Bolkovi na farmu. A v určitý hodiny mě moje děcka naštelujou do toho andělovýho kroja a já poletím do hospody, dám si dva frťany, oni mě zase vytáhnou zpátky... (směje se)
LN Jste také komoří Jeho Veličenstva valašského krále Boleslava I. Ještě vás tahle hra baví?
To víte že jo, dyť je to sranda, má to něco do sebe. Jeden to ale vzal strašně vážně a chtěl si z toho udělat takovej výdělečnej podnik, takže jsme se dostali trochu do třenice. Ale valašský lid za náma stojí, koupili jsme za korunu Lašsko od starosty. Valaši a Laši pijů z jedné flaši!
LN Je pravda, že jste hráli Dona Quijota ve školách i jako agitku pro vstup do EU?
Co? To ne, to je kachna. Myslím, že každej rozumnej člověk to pochopí sám od sebe.
LN Že je důležité se zapojit?
Kdo chvíli stál, už stojí opodál! (smích) Je to potřeba. Půjde to pomalu a nebude to jednoduché. Jasně, že si ten i ten bude stěžovat... Ale nemůžeme zůstat v izolaci ve středu Evropy. I za cenu, že se budem muset uskromnit. Ale to se stejně furt říká: Musí se utahovat opasky, ale nikdo si je neutahuje. Jsou lidi, kteří jsou na tom hůř, ale to prostě přinesla doba. Nemůžou se všichni mít dobře. To byly ideje socialismu a jak to skončilo! Kdo dělá, by měl dostat víc, a kdo ne, tak ne. Vím, že hranice je tenká. Seš mistr světa a během tejdne seš bezdomovec. Ale vždycky se dá něco dělat. Někteří z toho mají jen pohodičku. Místo toho aby se za vyžebraný prachy šel umýt a něco hledat, tak sedí v hospodě a popíjí.
LN Z mnohých herců se stávají herečtí pedagogové. Učil jste někdy?
Jenom jednou, vůbec jsem nechtěl, ale jednou jeden kamarád-pedagog potřeboval záskok na hodinu. Umíš žonglovat s talířama a míčkama a nožama házet, nauč je to, řekl mi. Mladí byli rozjívení. S talířama to chce trpělivost a jim to nešlo. Házet nožama taky ne. Povídám: Hoši, tak já vás naučím kaskádičku. Tady máš dvě kila, kup litr ferneta dole v hospodě a k tomu čtyři malý štamprlata. To si dáš mezi prsty a jak piješ, tak to přepadává jedno do druhýho a vypiješ čtyři malý frťany... Kamaráde, za dvě hodiny byli ožralí. Dlouho na to vzpomínali.
LN Je pravda, že jste dyslektik?
Když si čtu pro sebe, tak to jde. Horší je, když to musím vyslovovat. Učím se potichu a pak si to přeříkávám. I rozhlasový hry se musím naučit skoro nazpaměť. Mně se přehazujou A s E... a tak. Spíš se učím text za pochodu na zkouškách.
LN Nebo hrajete němou tvář.
No jó. To Bolek pro mě napsal hru Nejsem svůj pes. My máme moc rádi psy. I když kvůli svýmu psovi jsem jednou málem přišel o nohu. Bylo mi deset, měl jsem vlčáka a šli jsme na cvičák. Jak je tam taková ta kladina na žebříku, tak byla už úplně shnilá, víš, a ten pes tam odmítal vlézt. Tak já jsem šel první, a ono se to celý zbortilo. Měl jsem otevřenou zlomeninu. Nevěděli si s tím rady a chtěli ju uříznout. Naštěstí tam byl jeden doktor, veterán ze španělské války, který se tam naučil drátovat zlomeniny. Takže mi to celý zdrátovali. Rok jsem ležel v sádře až po krk. Ten doktor nevěděl, koho zachraňuje... takovýho hňupa! (chechtá se). Dokonce jsem pak začal ještě i běhat, byl jsem druhé na republikových přeborech za mladší dorost!
LN To mi moc nekoresponduje s přezdívkou Peca od slova pecivál.
Ale to bylo až na vysoké škole. Byl jsem línej chodit hrát basket, jen jsem ležel na kolejích. A můj kamarád, režisér Petr Sherhaufer říká: Juro, ty jsi ale Pecivál! Pecivál Peca!
