Docela klidně mohl splnění své touhy oslavovat o dost dřív a rozšířit tak vzácnou společnost pouhých třinácti mužů, kterým se v historii podařilo bez kyslíku vylézt na všechny osmitisícovky. Jenže do jeho sportovního rozletu zasáhl rozverný osud a všechno bylo náhle úplně jinak.
Koruna Himálaje, jak se zmíněné unikátní sbírce vrcholů říká, se musela posunout. Nikdo nevěděl na jak dlouho. Uznávaný český horolezec Radek Jaroš, jemuž ke splnění jeho touhy chyběla už jen poslední velehora K2, musel expedici na ni odložit. Lékaři mu totiž postupně uřezávali články omrzlých prstů na nohách, takže o lezení si mohl nechat jen zdát.
„Doktoři mi zatím neřízli jen do dvou prstů na pravé noze a prsteníku na levé,“ vyprávěl v březnu 2013. „Jenže ten prsteník taky nedělá dobrotu. Jak jsem vlastně celý rok nemohl moc sportovat, prst se ohnul, protože dolní šlacha zesílila. Teď mi překáží v botě a zlobí. Ani tenhle prst sice nebyl úplně fit, ale přežil... Teda zatím. Ale stejně bude muset taky pryč. Jen nevím kdy. Už toho ořezávání bylo přece jen trochu moc a mně se nechce ztratit další měsíc v posteli nic neděláním.“
Nebezpečná Annapurna
Na celou tuhle smutnou anabázi si Jaroš zadělal v roce 2012 při dramatickém výstupu na desátou nejvyšší horu světa Annapurnu (8091 m). Obávaná a pyšná osmitisícovka, které se říká Bohyně sklizně, sice Jaroše na svůj nejvyšší hrot pustila, ale bohužel si zároveň pro sebe řekla – dobrá, ale něco za něco.
KRUTÁ CENA ZA ANNAPURNU. Horolezec Radek Jaroš odnesl předloňský výstup krutýmu omrzlinami.
Z téhle zrádné velehory šel odjakživa strach. Hrozba lavin, trhlin a padajících kusů ledovce je na ní mimořádná. Horolezce děsí i svojí nevypočitatelností, tradičně mizerným počasím a nekonečnou finální cestou k dalekému vrcholu. Ostatně i statistiky mluví dost nepříjemně – téměř třicet procent horolezců, kteří se rozhlíželi z jejího vrcholu, se už nevrátilo do základního tábora. Jaroš to dolů sice stihl, ale měl také namále.
Na vrchol šlapal v noci plných dvanáct hodin. Když si během výstupu měnil palcové rukavice za teplejší vrcholové, myslel v tu chvíli, že bolestí z třeskutého mrazu zešílí. Ruce ale nakonec přežily ve zdraví.
Nejhorší omrzliny, co jsem viděl
Když seděl obkročmo na ostrém vrcholovém hřebeni, prožíval sice nezměrnou únavu, ale zároveň také slast, úlevu – a štěstí. Jenže o pár hodin později se situace dramaticky změnila. Když se totálně vyčerpaný vrátil z vrcholu do pátého výškového tábora a sundal si boty, zjistil, že prsty jsou v děsivém stavu. „Jsou to nejhorší omrzliny, které jsem kdy na vlastní oči viděl,“ hlásil tehdy do telefonu v krátkém přímém hovoru speciálně pro Lidové noviny. „Je to průser, musím co nejrychleji dolů, jinak je zle. Jenže dolů znamená více než tři tisíce výškových metrů.“
Koruna Himaláje
|
Hlavně nesmím propadnout panice, zklidňoval se ve výšce nad sedm tisíc metrů a modlil se, aby vůbec do zmrzlých bot vlezl. V zoufalém stavu se mu nakonec podařilo zázrakem sestoupit až do základního tábora. Vzápětí pro něj přiletěla helikoptéra a odnesla ho rovnou do nemocnice v Káthmándú. Po prvním základním ošetření se rozhodl pro návrat do Česka k domácím lékařům.
Ve chvílích rychlého rozvažování si ale neuvědomil, že s omrzlinami v rodné vlasti lékaři zase až tak moc velkou praxi nemají. Čemuž se ostatně nelze divit. Vždyť mírná Vysočina, v jejímž srdci Jaroš žije, přece jen vypadá trochu jinak než statné a k nebi se vypínající štíty Himálaje. Konzervativní léčba nezabrala, takže ke slovu přišel skalpel. Šmik, šmik a po čase zase šmik.
Lékaři Jarošovi odřezávali jeden článek prstů za druhým, takže strá- vil na nemocničních lůžkách za rok více času než za celý život dohromady.V jeho nitru se střídaly smutek, otrávenost, zoufalost či přemítání, jestli se rozhodl s návratem do Česka dobře. „Chybou asi bylo, že se odstranila kůže z omrzlých prstů,“ vzpomínal v roce 2013. „Protože přesně v těch místech, kde se kůže dala pryč, šly prsty do hlubokých traumat. Tohle se dělat nemělo, tady se stala chyba.“
Restart v horách neexistuje
Přesto ale nikomu nic nevyčítal, ani sobě. Byť i on občas celkem pochopitelně přemýšlel o tom, co by asi udělal jinak, kdyby se dal vrátit čas. „Samozřejmě že vím o několika věcech pro příště. Měl jsem trochu vlhké boty, asi jsem si je měl po příchodu do výškových táborů sundat dřív z nohy, k tomu ten šílenej noční mráz při cestě na vrchol. Prostě se mi sešlo víc věcí dohromady a takhle to dopadlo. Jenže otázka zní, jestli vlastně šlo v dané situaci něco udělat jinak...“ připustil Jaroš před dvěma lety.
Omezení pro další výstupy ho neskonale štvalo, ale v minulosti se už nechce moc babrat. „Kdybych donekonečna přemýšlel o tom, co a jak jsem měl změnit, co by, kdyby, tak to se můžu jít rovnou oběsit, protože bych se musel ze všeho zbláznit. Žádný restart v téhle věci, na rozdíl od počítače, bohužel neexistuje. Tak to prostě je. Vrátit se už nic nedá a z toho musím vycházet.“
  |
Ještě koncem zimy 2013 Jaroš stále o expedici na K2 přemýšlel. Nakonec ale usoudil, že nohy nejsou v odpovídajícím stavu, aby se mohl na sto procent na druhou nejvyšší horu světa připravit. „Když nejste přichystaný skutečně dokonale,amožná ještě víc než na 100 procent, tak na K2 nemá vůbec cenu jet,“ věděl tenkrát.
Ostatně i fenomenální horolezec dřívějších let Josef Rakoncaj, který na K2 vylezl bez kyslíku dokonce dvakrát, potvrzuje Jarošova opatrná slova: „K2 je fakt zvláštní kopec. Čouhá nad okolní vršky o 600 metrů a přitahuje věčně špatné počasí. Čověk tam musí být setsakramentsky rychej. Jestli chcete uspět, musíte bleskově nahoru a stejně tak dolů... Já tam jednou čekal na šanci čtyři a půl měsíce...!“
POHNUTÉ OSUDY: Jakub Halík byl krok od zázraku. Hasič po zákroku žil půl roku bez srdce |
Zvláštní je, že K2 Jaroše na vrchol nepustila již čtyřikrát. V letech 2001, 2003, 2005 a 2007. Pokaždé z rozmanitých důvodů zamkla vrchol na sedm západů. Jednou strašilo bídné počasí, podruhé mu v základním táboře rozdrtil prst u ruky kámen... Jaroš ve svém bohatém horolezeckém životě posbíral už pěkných pár uznání. Několikrát převzal ocenění Výstup roku, před sedmi lety pak společně se Zdeňkem Hrubým získali i hlavní cenu Českého klubu fair play za to, že při výstupu na Dhaulágirí pomohli zachránit život polským a španělským horolezcům.
Devátá osmitisícovka
Svoji unikátní sbírku načal v roce 1998 na nejvyšší hoře světa Mount Everestu. V té době ale o Koruně Himálaje vůbec nepřemýšlel. Skutečně intenzivně se o ni začal zajímat možná až někdy před šesti lety, kdy sólově,vden svých 45. narozenin, vylezl na Manaslu, svoji devátou osmitisícovku.
Populární horolezec po amputanci tvrdil, že může jezdit docela dobře na kole či plavat, ale největší problém mu činí chůze. „Fyzičku mám sice dobrou, ale teď bych kvůli problémusprsteníkem na levé noze neušel ani kilometr. Takže si nemyslím, že bych vůbec mohl do- šlapat do základního tábora pod K2,“ povídal rozpačitě. Dál chodil podle svého zvyku v sandálech a hezky naboso. Nabízí tudíž prazvláštní pohled na zbytky svých prstů, jenž není ani trochu veselý.
Horolezec Jaroš zdolal napopáté K2 a má „Korunu Himaláje“ |
Jeho sen se ale vyplnil. Na konci července 2014 si připsal chybějící zářez - zrádnou K2, a to na pátý pokus. Stal se tak držitelem prestižní Koruny Himaláje. Spolu s ním stanul na vrcholu druhé nejvyšší hory světa i Jan Trávníček.
Unikátní dokument
Cesta vzhůru se jmenuje zajímavé dílo scénáristy, kameramana a režiséra Davida Čálka, který se pokusil nahlédnout do nitra Radka Jaroše. Premiéry se pak tenhle pozoruhodný snímek dočkal v kinech ve čtvrtek 27. srpna 2015.
Jaroš přiznal, že původně očekával spíše jakýsi průřez všemi jeho výstupy na osmitisícovky. Jenže Čálek se věnuje pouze finální části Jarošovy cesty za Korunou Himálaje. Připomene předposlední výstup na obávanou Annapurnu a také příběh drsného výstupu na druhou nejvyšší horu světa K2, na níž si tenhle osobitý chlapík konečně splnil svůj sen, za nímž kráčel dlouhých šestnáct let.
