Jejich příběh však navzdory dávné historii nikdy neupadl v zapomnění. Hančova umíněnost nepřipustit, aby prestižní závod, táhnoucí se po rozbouřených hřebenech Krkonoš, vyhrál zahraniční, (rozuměj německý) lyžař, byla totiž silnější než pud sebezáchovy.
Pouze v košilích a lehkých kalhotách se tehdy vzhledem k vlídnému počasí vydalo na maratonskou trať šest lyžařů. Čtyři Češi, favorit Němec Oswald Bartel a pražský Němec Emmerich Rath.
Kalendář ukazoval 24. března 1913 a v propozicích se zdůrazňovalo, že na bezpečnost lyžařů se tentokrát bude dbát více než kdykoliv předtím. Na kontrolách už nečekaly pouze knížečky, do nichž se závodníci zapisovali, ale navíc i kontroloři s občerstvením.
V pravidlech se také psalo, že je vhodné nasadit turistické tempo a povolené jsou zastávky na oběd a svačinu.
Počáteční pohodu ale záhy škrtla prudká změna počasí. Odkudsi přilétl ledový vichr, začalo mrznout, padla mlha a z oblohy se sypal sníh jako peří z obrovské duchny.
Záchrana přišla pozdě
Všichni lyžaři ve zmíněné slotě postupně vzdali. Až na jediného - tehdy šestadvacetiletého Bohumila Hanče. Muže, který na start dorazil po dvacetikilometrovém pochodu z Hrabačova na Zlaté návrší s převýšením tisíc metrů!
Že na trati zůstal sám, však netušil a dopředu ho hnala neutuchající touha nedovolit, aby prestižní závod vyhrál Oswald Bartel.
Na Mísečky, kde závod končil, však už Hanč nedojel. Jeho tělo později našel Rath na Zlatém návrší. Ani záchranáři, kteří bezvládného Hanče dotáhli na nedalekou Labskou boudu, už ho k životu nedokázali probudit.
Původně se předpokládalo, že oním nebožtíkem je Václav Vrbata z Jilemnice. Brzy se však vysvětlilo, že Vrbata, který se na závody přijel podívat, svému příteli na trati půjčil oblečení. Našel ho zřejmě v notně zbědovaném stavu a snažil se ho tak zachránit. Jeho počin ale nic nevyřešil a oba přátelé v místech, kde se dodnes tyčí mohyla na památku obou hrdinů, umrzli.
„U nás doma se o téhle události mluvilo poměrně často,“ vzpomínal vnuk Bohumila Hanče Pavel v domku v Hrabačově na kraji Jilemnice, kde žije s manželkou Marií. „Nikdo ale stejně přesně nevěděl, cože se tam nahoře přesně přihodilo.“
Smutný konec příběhu podtrhly úpěnlivé prosby manželky Bohumila Hanče. V osmém měsíci těhotenství totiž svého chotě prosila, ať závod nejede. Jakoby vedena zlou ́předtuchou.
„Celé naše příbuzenstvo dědu spíše odsuzovalo,“ pokračuje Pavel Hanč. „Že udělal pořádnou blbost, když chtěl vyhrát za každou cenu... Děda ale věci bral do důsledků. Byl ohromný vlastenec, což už se dneska moc nevidí. Někdy se až divím, jak ty naše Čechy už skoro nikdo neobhajuje a kdekomu je jedno, že cizinci v naší vlasti skupují kdeco...“
Bývalý slavný lyžař Stanislav Henych, který má doma stříbrnou medaili z běhu na 50 kilometrů ze světového šampionátu v Lahti 1974, každý rok právě 24. března na Zlatém návrší společně se zástupci horské služby ten příběh připomíná. Příběh, na který by se nemělo zapomenout. Henych o něm hovoří coby zástupce nejstaršího lyžařského oddílu v zemi – Českého krkonošského spolku Ski Jilemnice.
„Hančovinu“ zná i Bauer
„V roce 2008 jsme se tam poprvé od téhle tragédie sešli na Velikonoční pondělí. Tedy přesně v den, kdy Hanč zahynul. Příště se dočkáme až za 160 let...,“ měl spočítáno. Nejlepšímu a nejslavnějšímu současnému českému lyžaři-běžci Lukáši Bauerovi takřka sto let starou událost připomíná i dodnes používaný výraz „hančovina“.
„U nás na Božím Daru se za hančovinu považuje lyžování v hlubším sněhu, kdy člověka navíc doprovázejí špatné podmínky. Zkrátka slota, v níž se obtížně trefuje mazání lyží.“
Zároveň kupodivu připouští, že i v dnešní, docela jiné době, zcela nevylučuje možnost opakování podobné tragédie...
„Při závodech Světového poháru, které se většinou jezdí na malých okruzích, podobný průšvih určitě nehrozí. Při masových laufech, jako je třeba Jizerská padesátka nebo Vasův běh, si ale dovedu představit, že se v extrémním případě něco podobného přihodit může. Přece jen jsme venkovní sport a náhlé změny počasí můžou způsobit nepříjemné problémy,“ přemítal.
Bauerův osobní servisman Vít Fousek si myslí, že právě v hančovině je on se svými parťáky z vyhlášeného českého servisu schopen lyže připravit výstavně.
„No jo, to jsou ty podmínky, kdy se teplota pohybuje kolem nuly, chumelí a fouká...Nás servismanů z Česka bývá při závodech Světového poháru dost málo, tak se snadněji domluvíme na finální máze. A zpravidla se nám právě v těchhle složitých podmínkách povede namazat hodně dobře.“
„Hanč chtěl tehdy určitě zvítězit za každou cenu,“ vrací se k příběhu Henych. „Komunikace v té době ale samozřejmě nebyla zdaleka tak kvalitní jako dnes, takže v okamžiku jeho začínajících potíží bylo dost složité operativně zasáhnout.“
A připomíná, že na vlastní kůži několikrát prožil zrádnost rozlehlé pláně mezi Labskou boudou a Zlatým návrším.
„Už se mi párkrát stalo, že jsme se s někým navázali na provaz a v neproniknutelné mlze kráčeli od tyče k tyči. Když první k další tyči dorazil, trhnul provazem a teprve pak šel ten druhý. Ve vichru a mlze se člověk speciálně tam nahoře u Labské neorientuje, a když z jedné strany fičí, podvědomě vichru uhýbáte. Čímž se ale stáčíte z přímé trasy,“ vysvětluje.
O „hančovině“ ví své i Lubomír Buchta. Jeden z nejlepších světových lyžařů devadesátých let, jinak též vlajkonoš české výpravy na olympijských hrách v Naganu. Právě v Japonsku mu tehdy před čtrnácti roky psí počasí škrtlo jeho smělé plány...
Prochladlé srdce vypovídalo službu
„Tam jsem potkal snad nejhorší hančovinu v životě,“ naskakuje mu ještě dnes husí kůže. „Za hodinu se z minus šesti oteplilo na plus pět, chumelilo, pak do toho všeho začalo pršet, prostě se vůbec nedalo namazat. Na skluznici se mi udělaly obrovské bakule a já jeden závod musel vzdát a ve druhém jsem propadl. Psychicky jsem na tom byl tak špatně, že jsem chtěl předčasně odletět domů. Takže o hančovině, jak ji chápeme dnes, vím své...“
Tajemství smrti Bohumila Hanče a Václava Vrbaty už zřejmě nikdy nikdo do detailu neodhalí. Ani František Kožík, který v knize Synové hor příběh kamarádství a obětování se jeden pro druhého sepsal.
„Tisíce ledových jehel mu bodalo do tváře. Křivil tvář, zatínal zuby. Pak ho vichřice poprvé srazila do závěje. Prochladlé srdce vypovídalo službu, ale nechtěl tomu uvěřit. Ještě bojoval. Myslel na ženu, se kterou se ani nerozloučil. Na dítě, které se brzy narodí. Smrt ale tiskla svůj ledový ukazováček neodbytně na jeho srdce.“
Život Bohumila Hanče se chýlil ke konci. Stejně jako zbývaly poslední okamžiky pro jeho kamaráda Václava Vrbatu...
