Jenže Lenin měl jiný plán. O moc se dělit nehodlal. Obával se, že by se bolševici museli podřídit sjezdu a v koaliční vládě by nemuseli hrát hlavní roli. Kerenského vláda byla již jen nikým nerespektovanou formální institucí a centrální vlády se mohl zmocnit ne ten, kdo byl nejpopulárnější, ale kdo jednal nejrychleji.
Lenin: proti všem a bez slitování. O co se opírala jeho autorita? |
Proto se Lenin rozhodl riskovat, vytvořit bolševickou vládu předem a delegáty sjezdu postavit před hotovou věc. Mohl by si diktovat podmínky – sjezd by musel bolševický převrat a novou vládu buď schválit, nebo jít do opozice. Podle historika Orlanda Figese šlo v podstatě o provokaci vůči ostatním socialistům, která je měla přimět ke konfrontaci.
Dva nejvlivnější bolševici, Grigorij Zinovjev a Lev Kameněv, přesto dál nesouhlasili. Mezi členy strany nechali kolovat dopis, podle něhož „výbor nemá právo vsadit celou budoucnost na jednu kartu ozbrojeného povstání“. Svá stanoviska dokonce zveřejnili v tisku. O bolševickém úmyslu svrhnout vládu se tak dozvěděl celý Petrohrad. Rozčilený Lenin je navrhoval oba vyloučit ze strany. Dál ale trval na svém: sjezdu se musí nová vláda prezentovat jako hotová věc.
Bolševici byli na tento krok více méně připraveni. Lev Trockij ovládl nový orgán a velící centrum převratu, vojensko- revoluční výbor, který v Petrohradu vpodstatě nahradil prozatímní vládu. Ozbrojené Rudé gardy, plně podřízené bolševikům, postupně obsazovaly klíčové body města. To si přitom dál žilo svým civilním životem – žádné demonstrace, žádné krvavé střety jako v červenci 1917. Každý věděl, že Kerenskij je u konce, a zdálo se přirozené, že nejprve proběhne sjezd sovětů, kde dojde ke shodě všech socialistických stran, a až pak sověty převezmou moc a vytvoří společnou sovětskou vládu.
Lenin ale mířil k jinému cíli a tlačil jej čas. Přestože jej hledala policie i armáda, večer 24. října se vpřestrojení vydal do Smolného paláce, sídla Petrohradského sovětu. Tam si ihned nechal svolat klíčové bolševiky analéhal, aby povstání zahájili co nejdříve. Jeho přítomnost způsobila pozdvižení. Jestliže se odvážil vydat přes celý Petrohrad až do centra, nemohlo to být nic jiného, než signál k zahájení již vnovinách anoncovaného povstání. Mašinerie se rozjela. Kolem poledne 25. října (všechna data jsou uváděna podle v Rusku tehdy platného juliánského kalendáře, podle gregoriánského kalendáře na tento den připadalo datum 7. listopadu) byly obsazeny vlakové stanice, policejní služebny itelefonní ústředny.
Rozhodování za dunění děl
Jen obsazení Zimního paláce, sídla vlády, se odkládalo až do odpoledne. Lenin byl nespokojen. Ve tři hodiny odpoledne na zasedání Petrohradského sovětu dokonce lživě prohlásil, že prozatímní vláda již byla svržena. Na své velitele neustále křičel, aby palác už konečně dobyli. Podle jednoho z pamětníků „byl připraven nechat nás zastřelit“.
Bolševici to stihli jen tak tak. Kolem tři čtvrtě na jedenáct v noci sjezd sovětů zahájil zasedání. Ze 670 delegátů jich bolševici měli 300, menševici 82 a eseři 193. Menševik Julius Martov navrhl koaliční vládu všech stran zastoupených v sovětech. Sjezd velkou většinou souhlasil. Do toho se začaly ozývat detonace z ostřelování Zimního paláce, včetně onoho později zmytologizovaného slepého výstřelu z křižníku Aurora. Dorazily zprávy o násilném útoku na sídlo vlády a zatýkání Kerenského ministrů.
Autor je historik
