Středa 21. října 2020svátek má Brigita 5 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ŠTÍPKOVÁ: Dva roky jezdím bez nehod aneb Karma zdarma

Marie Štípková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková | foto: Jakub Delibalta

Neveselý, truchlivý jsou ty české kraje, kde je málo nakažených, tam se ještě hraje. Začátek divadelní sezóny je za námi a s ním i otevření a zavření několika divadel. Záskoky a změny titulů jsou na denním pořádku. Stejně jako rušení jednotlivých představení, případně uzavírání celých divadel na dobu povinné karantény, když se v souboru objeví nákaza.

Držte si klobouky, svištíme na druhé vlně koronavirové epidemie.

Ovšem připomíná to spíš nějakou společenskou hru. Zatím nepříliš zábavnou. Při této hře nemá cenu uplatňovat jakoukoli strategii, pravidla neexistují (respektive mění se každým dnem, podle nově vznikajících vyhlášek ministerstva zdravotnictví), vítězí princip náhody. Potkals někoho nakaženého, deset kol stojíš.

Marie Štípková
Marie Štípková

Nehodlám se rozepisovat o tom, jaký dopad bude mít současná situace na fungování jednotlivých divadelních subjektů, tak daleko asi ani nejsem schopna dohlédnout. Jediné, co vím, je, že spousta kolegů už teď pociťuje únavu srovnatelnou s únavou na konci sezóny. Ta souvisí hlavně s tím, že žijeme v neustálém napětí. Bude se večer hrát? A co? Nečeká mě večer záskok? Nezruší mi zítra natáčení? A pohled do poloprázdných hledišť, nám na náladě příliš nepřidává. Je samozřejmě přirozené, že se lidi bojí. Strach a bezmoc. To jsou dvě rozpínavé veličiny, které se v současnosti usídlují v našich duších a téměř nám znemožňují pociťovat jakoukoli radost. Jestli jste čekali návod na to, jak tuhle podivnou dobu přečkat, tak vás zklamu. Žádný nemám. Kdybych nějaký měla, nechám si ho patentovat a pověsím hereckou i čalounickou kariéru na hřebík. Jediné, co pro vás můžu udělat, je pobavit vás historkou ze svého pestrého života. Protože, člověku se vždycky trochu uleví, když zjistí, že je na tom někdo ještě hůř.

MARIE ŠTÍPKOVÁ

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). 

V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon.

Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

My holky, co spolu chodíme, zažíváme všelijaká dobrodružství. A tak se jednou stalo, že jsme si naplánovaly cestu do IKEA na Černý Most. Respektive naplánovala mi ji Anna-Marie, která slíbila kamarádce, že jí postaví podobnou knihovnu jako máme doma. Abyste rozuměli, naše knihovna se skládá z různě velkých dřevěných i jiných bedniček, prken, prkýnek a taky beden od piva. Je to velmi složitý organismus, kde panuje křehká rovnováha. Čistě teoreticky je totiž možné, že když sáhnete po špatné knize, celá knihovna se na vás sesype. Nutno ale podotknout, že v naší knihovně špatné knihy nejsou. Je tam jen takzvaná „polička hanby“, kam Anna-Marie umístila všechny moje motivační a seberozvojové knihy a důmyslně je překryla velkou knihou o velrybách, takže už jsem skoro zapomněla, že ty knihy mám. Nebo už jsem prostě jen dostatečně seberozvinutá. Zkrátka jednoho dne jsme se autem vydaly směr Černý Most. Vše bylo přesně, téměř na minutu, naplánováno, ale už při startu z domova, jsme měly dvacet minut zpoždění. To posléze ještě nabobtnalo, když se v IKEA ukázalo, že krom deseti bedýnek nakupujeme ještě různé jiné potřebné věci do Bullerbynu. Košík se začínal nebezpečně plnit stejně jako můj pohár trpělivosti. Nebo řekněme spíše pohárek, abych byla upřímná. Měla jsem totiž v plánu dokončit odpoledne ještě nějakou práci v dílně a každá minuta mi byla drahá. A jak se ten můj dokonalý plán rozpadal, klesala i moje nálada, čehož si nešlo nevšimnout. Abych to vylepšila, pokusila jsem se Anně-Marii vysvětlit, proč jsem vlastně tak naštvaná. Ovšem zvolený tón se mi nepovedlo příliš vyladit, a tak to nakonec vyznělo spíš jako že jí nadávám. Následovala návštěva Hornbachu, která mi náladu nikterak nezvedla, protože neměli balzám s včelím voskem, který už nějakou dobu sháním. Z Černého Mostu jsme vyrážely asi s hodinovým zpožděním a já už tušila, že svůj naplánovaný program odpoledne nestihnu. A sotva si na to nahlas postěžuju, vypnou se mi všechny světelný kontrolky na palubní desce a já začínám tušit „velký špatný“. 

Po chvíli přestávají reagovat pedály (kromě brzdy naštěstí) a my setrvačností dojedeme na světla, kde zrovna svítí červená, odkud už se nepohneme ani o píď. Při pokusech znovu nastartovat auto jen nemohoucně pokašlávalo. Ráda bych tvrdila, že jsem zachovala chladnou hlavu, ale opak je pravdou. V naprosté hysterii jsem postupně zkusila všechny osvědčený věci, který dělám, když se něco pokazí. Zapnout a vypnout. Zavřít na chvíli oči a doufat, že až je otevřu, budu někde úplně jinde a všechno bude dobrý. Zavolat mámě… jsem nemohla, protože se mi do toho všeho ještě vybil telefon. Už už jsem v tichosti opouštěla automobil s tím, že ho tam nechám, aby se jako pokazil někomu jinému, když mi došlo, že vedle mě sedí Anna-Marie a že by si toho asi všimla. 

Chvíli tam takhle drobně blokujeme dopravu, než se mých pár zbylých mozkových buněk vzchopilo a vyslalo mou spolujezdkyni ulovit nějakého kolemjdoucího, s jehož pomocí mě následně odtlačila na parkovací místo u krajnice. Vzhledem k tomu, že jsem v předchozím týdnu několikrát zaznamenala svítící kontrolku autobaterie, na své tehdy ještě fungující palubní desce, logickou dedukcí jsem poměrně rychle odhalila možnou příčinu celé dramatické situace. Volala jsem tedy do svého oblíbeného autoservisu, kde jsem poslední zbytky své lidské důstojnosti pohřbila už kdysi příhodou s výměnou oleje. Znáte z předchozích dílů. Dostala jsem vynadáno, že když mi něco svítí na palubní desce, mám okamžitě přijet. No jo, ale co dělat teď, když už na palubní desce nic nesvítí a přijet se nedá. Mám si zavolat odtahovku. S tím jsem se nějak nedokázala smířit. Navíc měl náš vůz kufr plný prken, bedniček, sítek na čaj, utěrek a jiných důležitých předmětů, které si zasloužily být dovezeny na svá místa. Nakonec nás zachránil kamarád Anny-Marie, který za nějakou chvíli dorazil svým vozem a dovezl startovací kabely. Následovala krátká pohybová variace na youtubový hit „TuKabel“, která ovšem nepřinesla žádné výsledky. 

Přeskládali jsme tedy náklad do druhého automobilu a já si mezitím potupně zavolala tu odtahovku. Do pětačtyřiceti minut prý budou na místě. Rozloučila jsem se tedy s ostatními stejně jako s vidinou alespoň částečného splnění svých plánů, vybalila si svačinu do dílny a jala se vychutnávat si onu třičtvrtěhodinku strávenou v horkém dni u krajnice ve Vysočanech. Odtahový vůz nakonec dorazil za dvacet minut. K mému překvapení však z něj vystoupila žena. I ta asistenční služba asi poznala, že jsem lesba. Vynechaly jsme tedy potupné věty typu: „Tak co s tím máte, paninko?“ a věnovaly se praktickým věcem. Auto jsme naložily a dovezly do servisu, odkud mi ho za dva dny vrátili opravený.

A co z toho všeho plyne?

Nestěžujte si, že je to špatný, protože většinou to může být ještě horší.

A zejména v dnešní době, kdy veškeré plánování dost často selhává, vězte, že jediná jistota je změna. A taky, že to vždycky dobře dopadne.

A pokud to není dobrý, ještě není konec.

Po čtyřicítce žijeme na vypůjčený čas, říká lékař David Sedmera

David Sedmera | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Lidské tělo je velmi přesný a dokonalý mechanismus. V některých směrech až zázračný. Proč je však uspořádání těla...

Jak vyležet ‚lehký covid‘. Praktičtí lékaři radí, jak na samoléčbu

Měření teploty u vstupu do pardubické nemocnice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Tak jako jiné virózy i obávaný covid-19, pokud zaútočí jen v mírné či střední síle, se musí doma prostě a jednoduše...

Shromáždění vlastníků jsou kvůli pandemii v ohrožení. Právník radí, co dělat

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Vyhlášení nouzového stavu komplikuje situaci společenstvím vlastníků bytových jednotek. Do konce roku musí totiž výbory...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!