Lidovky.cz: Jako farářka působíte poměrně nekonvenčně a nedogmaticky, čím to je?
Prý je na mě poznat, že jsem od mládí neprošla církevní formací. A jsem za to i ráda. Duchovní učitele, od kterých čerpám, jsem měla a mám. Ale nevím, co by se mnou udělala tzv. formace, výchova v církevním smyslu. Představuji si, že je pak člověk trochu jako ve svěrací kazajce, ukázněný a má možná strach být sám sebou. Pro mě má duchovní cesta a služba v církvi atribut svobody a autenticity. Československá církev husitská mi byla sympatická svou otevřeností a liberálností - to není samozřejmostí.
Lidovky.cz: V čem je husitská církev oproti jiným liberálnější?
Třeba právě v tom, že ženy mohou být farářkami. Je to jistý esprit. Od začátku mi bylo sympatické i to, že u nás není tendence a priori hledat ve společnosti nepřítele a vymezovat se. Jsou také společenství – a není jím pouze Římskokatolická církev - která ve svých řadách například nesnesou stejnopohlavní páry.
Lidovky.cz: To je dnes i jedno z politických témat, které do jisté míry rozdělují společnost. Vnímáte polarizaci i v jiných oblastech?
Politické téma je dnes ledacos. Překvapuje mě, že společnost půlí Havlovo ‚Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí‘. Pravda a láska - to je součást skautského slibu, slibu lidskosti, morálky, vnitřní autenticity a služby světu. Lidem se dnes nadává do ‚sluníčkářů‘ a ‚havloidů‘. Nejeden politik označení použije a překvapuje mě, že se vůbec tato slova vnášejí do veřejného prostoru v tom smyslu, aby lidi ponížila. Připadá mi zvláštní, kam až jsme spadli na úrovni mezilidských vztahů, kam degradovala úroveň politiky, původně snad i ušlechtilé disciplíny.
Sandra silná (39)
|
Lidovky.cz: Je v tomto morálním smyslu postava Jana Husa, pro kterého byla pravda a morální hodnoty důležitější než vlastní život, dnes stále živá? Dokáže jeho odkaz i šest set let poté oslovit?
To je otázka. Přemýšlím nad tím každý rok, když se nás 6. července schází v Brně kolem dvaceti na slavnostních bohoslužbách. Říkám si, že evidentně je pro tyto lidi Hus důležitý, ale zároveň bohoslužba často vypadá jako tryzna. Přemýšlím nad tím, že by to mělo být jinak. Ani jako církev neumíme společnosti říct, v čem je Hus aktuální pro dnešního člověka. Jak ho přiblížit, ale zároveň nepřetřít podle toho, jak se nám to hodí, což se dělo v minulosti.
Lidovky.cz: Co dnes Jan Hus představuje pro vás?
Je osobou, která zůstala neuvěřitelně lidská. Šlo mu o ryzí duchovní poznání, život v pravdě, lásce, bez přetvářky. Snažil se o aplikaci Kristova učení v běžném životě. Možná, že byl Hus v něčem přísný a striktní, ale podle mého dnes může inspirovat touhou po poznání. Tím, nenechat se obalamutit povrchními, krátkodobými věcmi nebo lidmi, kteří slibují něco, co nás odvádí od sebe samých. Manipulují námi. Jestli Hus může dnes oslovit, tak v tom, abychom více spoléhali na sebe, na Boha a hledali pravý smysl, pravdu. Aby člověk nepromrhal svůj čas zbytečnostmi. A pokud je v dnešní době jedinec citlivější i třeba ke klimatický změnám, které mění planetu, uvědomí si, že už není čas honit se za zlatým teletem. Podle mého odpovědný, uvědomělý člověk se už teď sám začíná uskromňovat a přemýšlet i nad jinými cestami přežití, třeba i za krizových podmínek. Začíná přemýšlet o opravdovém smyslu života a o tom, co skutečně potřebujeme, co je důležité a co ne. V tomto byl Hus člověk, který šel na dřeň.
Lidovky.cz: Většinou v rozhovorech říkáte, že jste neplánovala být farářkou, ale když se ohlédneme za vašimi kroky, směřují k tomu.
Teď zpětně mám opravdu pocit, že ano. Ale první výzvy jsem nebrala moc vážně. Chtěla jsem si zkrátka dělat něco svého. Nejprve to bylo otevření čajovny i s obchodem se zdravou výživou, kde jsme s kamarádem vytvářeli kulturní a duchovní komunitu. Tehdy jsme koketovali i s Waldorfskou pedagogikou a snažili se být tvůrčí v místě, kde jsme žili. Bylo to fajn období života, ale zároveň bylo zřejmé, že podnikání není udržitelné tak, aby nás uživilo. Když přišla ta chvíle, kamarád se stal úspěšným truhlářem a já se stala farářkou. Čajovna byla ale velmi důležitým mezistupněm k tomu dostat se na další cestu. Aby do sebe vše zapadalo. Bylo potřeba, abych k rozhodnutí být farářkou dospěla, předtím jsem se bránila. Když je člověk vnitřně citlivý, pozná, že je čas jít dál.
Lidovky.cz: Když mluvíte o čajovně, měla jste někdy blízko k buddhismu?
Měla a stále mám. Nedokážu to ve své mysli oddělit. Říct si: ‚Teď jsem farářka, nebudu se zajímat o nic jiného než o křesťanství.‘ Buddhismus se prolínal mým životem od doby, kdy jsem se naučila číst. Vždy se mi líbila myšlenka nenásilí a soucitu. Prolíná se mi s křesťanstvím a nechci to striktně oddělovat. Oddávala jsem i páry, jež měly k buddhismu blízko nebo jej praktikují. Snažili jsme se, aby odrážel i tuto duchovní tradici, třeba ve slovech poděkování nebo požehnání. Většinou přicházejí lidé, kteří v něco věří, jak sami říkají, ale nejsou kupříkladu členy církve. Když mě pár osloví, sejdu se s nimi a snažím se zjistit, co je vede k tomu, že chtějí církevní obřad a co je pro ně víra. Hledáme společnou řeč a nacházíme ji, byť nemusíme používat stejnou terminologii. Prožitek víry je stejný. Pak nevidím překážku, proč je neoddat, i když nejsou členy církve.
Jan Hus je aktuální i po 600 letech |
Lidovky.cz: Musí lidé kvůli poznání vstupovat do církve - tedy být součástí určité náboženské struktury?
Nemusí. Ale musí si věřit, že dokáží udržet směr sami. V některých situacích je samota na cestě velmi těžká, k neunesení. Zdravá a inspirativní církev vytváří společenství lidí, kteří sledují stejný cíl a podporují se i ve chvílích slabosti. Člověk s církví může putovat, růst, může si z ní něco vzít, něco jí dát. Je ale dočasným společenstvím. To by ideálně nemuselo existovat, kdyby všichni žili podle toho božského, co je v nás. Ale protože to neumíme a nevíme, komu věřit a zároveň je mnoho vyloučených lidí, existují církve. Pro mnoho lidí ale není církev totéž, co duchovní život a víra. Není jedinou odpovědí na duchovní hledání.
Lidovky.cz: Je také otázkou, jak jsou dnes církve vnímány, například v kontextu afér kněží zneužívajících děti.
Duchovní poznání a cesta se děje navzdory tomu, jaký má církev mediální obraz. Myslím, že se na jedné straně lidé nechají rychle odradit. Na druhou stranu mě tyto zprávy také mrzí, není mi jedno, že kněží zneužívají lidi i svou moc, že se to dělo a děje dále. Nejen sexuální aféry, ale i to, když duchovní navždy vylučují rozvedené nebo homosexuály z účasti na svátostech. Ale není to všude. Duchovní cíle jsou hluboké, vysoké cíle. Jakmile se člověk na tuto cestu vydá, zákonitě je konfrontován s tím nejvíce pozemským, nejhlubším v nás. Jsou to protichůdné síly, které člověka pokouší a stahují dolů, když se rozhodne jít nahoru.
Lidovky.cz: Kdy jste vy bojovala sama se sebou?
Velký boj byl ve chvíli, kdy jsem pociťovala, že nám s mužem nefunguje manželství. Syn už byl na světě a nevěděla jsem, jestli žít v přetvářce a zachovat naoko formu, navenek mít vše správně, ale vnitřně se trápit a žít v podstatě dvojí život. Řešila jsem, zda zvolit cestu upřímnosti, která ale také nemusí být ideální. I když jsme to ustáli ve smyslu, že jsme se rozvedli v klidu a jsme přátelé, bez problému pečujeme o syna tak právě na něm vidím, že je občas nešťastný, protože s bývalým manželem nejsme spolu. Neměnila bych to, ale vnitřní boj, že rozhodujete i za někoho dalšího, byl těžký.
Lidovky.cz: Pomáhá vám tato zkušenost lépe porozumět párům, které za vámi přichází třeba s tím, že prožívají partnerskou krizi?
Nevím. Ale myslím, že mě oslovují právě proto, že vědí, co mám za sebou a získávám pro ně lidštější rozměr. Ví, že jim nebudu radit z pozice teoretika, protože mám osobní zkušenost. Nedávno mi někdo říkal, že lidé cítí, že jsem jim blíž, protože procházím obdobnými situacemi. Žiji běžný život.
Lidovky.cz: Věnujete se poslání farářky, staráte se o farnost i malého syna, k tomu ještě studujete environmentalistiku a pivovarnictví. Jak to zvládáte?
Nezvládám, budu dělat reparát z analytické chemie (smích). Magisterské studium environmentalistiky jsem ale teď dokončila a budu pokračovat už jen v doktorském studiu.
Lidovky.cz: Hodně se věnujete lidem, u čeho sama čerpáte síly?Nejvíce čerpám z hudby. Velmi důležitými pilíři mého života jsou fungující partnerský vztah, hudba, která se mi prolíná celý životem, a poznání – četba. Pak to jsou lidé, u kterých hledám inspiraci. A příroda.
Dobro má poslední slovo. Bojuje se o pozornost člověka, říká kněz Richard Greisiger |
Lidovky.cz: Jak se ve vás kromě pěstování včel snoubí environmentální a teologický přístup ke světu?
Ve farnosti v omezené míře, v osobním životě snad víc. Ideální by byl kostel jako nízkoenergetická stavba se zelenou střechou a solárními panely, kde by se splachovalo dešťovou vodou. U kostela by byla permakulturní zahrada se zvířaty, navržená tak, aby ochlazovala okolí kostela a plodila alespoň základní potraviny pro přežití. Používali bychom výhradně recyklovaný papír, důsledně bychom minimalizovali a separovali odpad, nepoužívali balenou vodu. A využívali elektromobil na služební cesty. To je teorie a zbožné přání.
Lidovky.cz: Prožíváte dnes něco jako environmentální žal?
Pociťuji smutek spojený s tím, jak se v průběhu mého života mění životní podmínky, mizí například některé druhy. Je méně hmyzu, ptactva, mění se klima, je sucho. Obávám se toho, jak se bude dále žít ve vyprahlých městech, jak to bude s vodou, stromy, zvířaty, lidmi. Současná vláda nás hodila přes palubu, když nechce řešit, co bude za 31 let. V demonstracích vidím velký potenciál, ale myslím si, že nás ještě hlubší debata čeká. Je potřeba, aby měly demonstrace praktický dopad i u každého jednotlivého člověka, který na ně jde, abychom sami měnili své životy a nečekali, až se vymění premiér. S novým premiérem zázrak nepřijde, my sami musíme být tou změnou.
