V tzv. rudém pásu střední Itálie vyhrávali po 2. světové válce nejprve komunisté a později levice, ale nikdy pravicová strana. Kdyby levice ztratila i tady, leckdo by nad ní definitivně zlomil hůl.
Ale Salvinimu se nakonec vyhrát nepodařilo. Takže vládní koalice středolevé Demokratické strany a levicového Hnutí pěti hvězd bude patrně pokračovat nejméně do poloviny roku 2021. Tony Barber v komentáři pro Financial Times soudí, že se nyní uklidní finanční trhy, protože k moci se zatím nedostane vláda, která flirtuje s velkými schodky, s konfrontací s Bruselem a která zpochybňuje italské členství v eurozóně.
Současná vládní koalice ale nedosáhla, co se nějakých reforem týče, vůbec ničeho a slouží jedinému účelu – a tím účelem je udržet Salviniho a nacionalisty co nejdál od moci, dokud to půjde.
Politické trendy jsou ale podle Barbera stále na straně Salviniho. Z deseti regionálních voleb od března 2018 jich dodnes Liga vyhrála deset. Ani celý rudý pás není imunní, protože Liga vyhrála nedávno v Umbrii.
Liga také stále vede v průzkumech, má slabě nad 30 procent, a středolevá Demokratická strana má o deset procent méně. Hnutí pěti hvězd upadá, či je spíše ve volném pádu, a pravicově extremistická strana Bratři Itálie má už deset procent.
MACHÁČEK: Koronavirus a pandemie nervozity |
K podobným závěrům dochází dnešní analýza serveru Eurointelligence. Ani zde nesouhlasí s komentátory, kteří oslavují Salviniho prohru. Prý jsou podobní jako mnoho britských analytiků a komentátorů, kteří soustavně podceňovali Borise Johnsona a pletli do analýz svoje vlastní fandění a preference.
Leckdo má za to, že se Salvini nechal napálit a udělal chybu, když odešel z vlády s Hnutím pěti hvězd, protože se mu nepodařilo zařídit předčasné volby. Ve skutečnosti to bylo spíše prozíravé, protože v minulé vládě by nebyl schopen prosadit svoje fiskální představy. Pravicová koalice v budoucnu je pro plnění jeho představ a cílů výhodnější. Jestli tyto regionální volby něco znamenají, pak je to upevnění vnitřní koheze obou hlavních táborů, tedy levice a pravice, a jasnější dělení italské politické scény na levici a pravici.
Jinak platí, že žádná politická strana nebo uskupení nenabízí řešení propadu italské produktivity a soustavného ekonomického zaostávání. Od roku 1999, kdy země vstoupila do eurozóny, neobhájila v Itálii žádná vláda svůj mandát ve volbách. To se nezmění, pokud nenastane jedna ze dvou následujících možností, případně kombinace obou. Buď EU nabídne časem Itálii nějakou novou dohodu ve věci fiskálních a měnových pravidel, nebo Itálie dospěje k nějakému unilaterálnímu řešení. Když je něco neudržitelné, je to neudržitelné proto, že to jednou praskne.
…
Na serveru Reuters mají zajímavý komentář o tom, kdo nejvíc chyběl na Světovém ekonomickém fóru v Davosu.
MACHÁČEK: Problém firmy Boeing |
Scházejí se tu světoví lídři, šéfové obřích společností, spasitelé lidstva z nevládních organizací. Chyběl ale ten nejdůležitější, tedy ten, kdo se má postavit Donaldu Trumpovi v příštích amerických prezidentských volbách. Je to důležité kvůli mezinárodnímu obchodu, Číně, karbonové dani, regulaci bank a nadnárodnímu spojování firem.
Možná většina delegátů v Davosu myslí, že Trump stejně vyhraje. Ale převládající konsenzus v tomto resortu se většinou mýlí. V roce 2016 tu nikdo nebral vážně možnost, že by Donald Trump mohl vyhrát volby. Trump snižuje daně, dereguluje a davoským elitám by se měl líbit. Jenže opak je pravdou, jeho osobnost i osobní projev nejsou právě těmito elitami přijímány dobře. Většina lidí v Davosu by si asi přála Trumpa někým nahradit, jenže jeho soupeři jsou tu s výjimkou Joa Bidena neznámí. Bernie Sanders a Elizabeth Warrenová chtějí rozbíjet firmy a zvyšovat daně, do Davosu by asi zapadl jen Michael Bloomberg. Jména dalších kandidátů jako Pete Buttigieg či Amy Klobuchar neumí v Davosu nikdo ani správně vyslovit.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
