Nejprve k těm second thoughts:
1.
Samozřejmě se těžko srovnává souboj dvou nových kandidátů na prezidenta, jako tomu bylo v roce 2016, s bitvou, kde stávající prezident zkouší obhájit mandát. Má ale snad někdo pocit, že Hillary Clintonová velkoryse a s nadhledem „demokratky“ uznala v roce 2016 porážku? Ona se na několik celých dní schovala před světem a představitelé Demokratické strany prohlásili Trumpovo vítězství za výsledek ovlivňování voleb ze strany Ruska. Ještě v lednu 2017 se státní struktury pokoušely nástup Trumpa zastavit skrze tzv. dossier, což už bylo mnohokrát rozebráno jako snůška neroztříděných drbů ve stylu české Kubiceho zprávy.
2.
Trump se sice chová jako malé dítě, a možná i z toho důvodu porážku ještě chvíli nepřizná – jen proto, že na něj všichni tolik tlačí. Možná ale také čeká na nějaký oficiální výsledek, který má více úřední formát, než když výsledek voleb vyhlašují soukromé televize.
3.
Pokud Trump tvrdí, že se bude soudit v celé řadě procesů, nejde považovat zrovna tohle za projev autoritářství. Nikde neřekl, že se nechá z Bílého domu vynést. Soudy jsou důležitým pilířem republiky, nezávislá soudní moc je sloupem demokracie. Diktátor se pozná spíše tak, že soudy nerespektuje.
Soudit se je ale dosti drahé a je otázkou, kdo bude Trumpovi soudní výlohy platit. Sám si je platit určitě nebude. Ani velcí donoři nebudou chtít prodlužování nejistoty, a už vůbec nebudou chtít financovat něco, co by mohlo vést k chaosu a nestabilitě. Amerika se chystá na rozhodující bitvu o dva senátory, která se odehraje už 5. ledna.
Trumpova neochota přiznat porážku doprovázená nárůstem politického napětí by tento souboj mohla silně ovlivnit v neprospěch republikánů. Tipuji to tak, že Trump zorganizuje ještě několik mítinků s voliči, kde se s nimi prozatím rozloučí (to ale také něco stojí), pak začne poklidně předávat moc a mezitím si rozmyslí, co při tom řekne.
4.
Co k tomu všemu říká americká ústava? Ta nechává způsob výběru prezidenta plně v pravomoci jednotlivých států. Státy, které počítají poštovní hlasy ještě týden či dva po volbách, se chovají jistě nezodpovědně, ale asi nikoli neústavně. Je tu už sto padesát let stará tradice, že se volby konají první úterý v listopadu. V případě některých států – třeba Pensylvánie – rozhodl jejich kongres, že sčítat lze pouze hlasy podané ve volební den. Nejvyšší soud státu Pensylvánie ale rozhodl, že vzhledem k pandemii lze lhůtu prodloužit.
MACHÁČEK: Prezident všech Američanů |
Dva soudci federálního Nejvyššího soudu a nezpochybnitelné autority už se vyjádřili, tedy zatím velmi neformálně: soudce Brett Kavanaugh říká, že má hluboký smysl, že jsou volby stanoveny na jeden den, soudkyně Elena Kaganová říká, že v případě přírodní katastrofy, jako je covid, a s ohledem na lidská práva voličů lze volební termín prodloužit. Možná se federální Nejvyšší soud bude rozhodovat ve věci rozporu mezi legislativou jednotlivého státu a jejím výkladem ze strany nejvyššího soudu jednotlivého státu. Uvidíme, jisté to není.
A nyní k tomu zhodnocení Trumpova prezidentství:
Trumpovo prezidentství bylo rozhodně převratné a disruptivní. Pozicemi washingtonských elit otřásl a notně zamíchal kartami.
Jeho voliči nemají zase tolik důvodů ke zklamání. Republikáni posílili ve Sněmovně reprezentantů a s velkou pravděpodobností nepřijdou o kontrolu Senátu.
Trump jmenoval tři soudce Nejvyššího soudu a 200 soudců federálního okruhu. Ti budou brzdit nástup progresivismu, i když to asi bude podobné jako se zadržováním dominance Číny. Lze je asi holt jen zadržovat.
Republikánská strana se proměnila: je z ní dnes strana pracujících a nižší střední třídy. Je to strana montérek, piva a hamburgerů, Demokratická strana je strana vína, sýru a velkých korporací. Republikáni zabodovali u Hispánců a Afroameričanů. Uvidíme, zda na to dokážou bez Trumpa navázat.
Do amerického zdravotnictví se plést nebudu, americký odpor ke zdravotnímu pojištění evropského typu dost nechápu, příznačné je, že se toho bojí i Biden, takže socialismus v tomto směru v Americe opravdu nehrozí. Ani do potratů či práva vlastnit a nosit zbraň se plést nebudu, s Trumpem to ale nemá nic společného, je to prastará republikánská konzervativní agenda, která byla, je a bude.
Tradiční republikánskou agendou je i snižování daní a odbourávání regulací. K razantnímu prosazení této agendy je však třeba být razantní a nebát se. Sedmapadesát procent Američanů se dnes cítí ekonomicky lépe než před čtyřmi lety a navzdory covidu je už nezaměstnanost pod sedmi procenty.
Také důraz na unilateralismus v zahraniční politice a menší důraz na multilaterální spolupráci je tradiční republikánskou agendou. Vezměme si chybnou válku v Iráku a následný nevydařený pokus budovat tam demokracii. Trump ale neudělal chybu, a i když tím všichni strašili, on žádnou válku nerozpoutal. A ani se nepokusil ovlivnit výsledek občanské války (Libye).
Nepřišla válka ani s KLDR, ani s Íránem, ani s Čínou. O Severní Koreji vlastně není moc slyšet. Možná jde jen po příměří, ale je to fakt.
Jakožto politický konzument mám jisté pochopení pro poněkud brutální a nevycválanou rétoriku vůči komunistické Číně. Těší mne třeba, že Trump důsledně říká „čínský virus“. Vypovězení jaderné smlouvy s Íránem bylo také správné. Rovněž Ronald Reagan používal drsnou rétoriku vůči SSSR – na některé entity prostě nic jiného neplatí. I tehdy z toho americká levice šílela a mluvila o Reaganově válečnictví.
Sérii smluv o přátelství mezi arabskými státy v Zálivu a Izraelem považuji doslova za zázrak, který nikdo nečekal, ale jde o důsledek intenzivní americké diplomatické práce. Naopak fakt, že Bidenovo vítězství vítá Írán a Palestinci, mne dosti znepokojuje.
Zde je třeba dodat, že dobré výsledky americké politiky na Blízkém východě jsou provázány s americkou energetickou soběstačností, tedy frackingem. Jde o dvě strany téže mince.
Trumpův brutální důraz na to, aby Evropané více zbrojili v rámci NATO, považuji za pochopitelný, i když nepříliš efektivní.
