Navrhuje to v médiích řada odborníků. Z poslední doby stačí jmenovat třeba ekonoma Pavla Kohouta či imunologa Jaroslava Svobodu. Kohout by chránil lidi nad 70 let, protože tam je úmrtnost způsobená koronavirem vysoká. Přidat by bylo třeba i dlouhodobě nemocné.
Podle imunologa Svobody je třeba se zaměřit na lidi s poškozenou buněčnou imunitou, protože ty virus zabíjí. Zranitelné by pak bylo třeba, dokud nemáme vakcínu, izolovat od ostatních, aby se nenakazili. Například by se mohli sami zavřít doma, stát by jim dal ochranné pomůcky a dovážel jim jídlo.
Mohli by se i procházet v parku. Když by chtěli mít návštěvu „nablízko“, tak jen pokud by návštěvníci byli v izolačních oblecích. Nebo podstoupili zhruba dvoutýdenní karanténu nebo se nechali opakovaně testovat a mezi testy byli v karanténě.
Ošetřovatelé starých a nemocných by se dočasně odstěhovali do sociálních zařízení a nemocnic. Je to drahé, ale proveditelné. I když máme v Česku podle různých odhadů od půl milionu do dvou či tří milionů zranitelných.
Jenže pokud jde o snížení depresí části populace ze současného stavu, netrpěli by jimi tihle lidé, zavření dlouhé měsíce doma či ve státním zařízení, také? Musel by jim zaměstnavatel držet místo a vyplácet mzdu? A kdo by to zaplatil? Pokud mají malé děti, šly by do dětských domovů, nebo s nimi do karantény? Utráceli by tihle lidé normálně dál a podporovali tím ekonomiku?
Zrádné otázky. Ne, tohle by nefungovalo a bylo by to nelidské. Ochranou zranitelných jsou jen a právě ona nemilovaná plošná opatření, která navíc patrně vyjdou levněji než takováhle cílená ochrana.
