Prezident velmi nahlas vyslovil námitky proti ministerskému nominantu hnutí ANO (Martin Stropnický), obecně je známa jeho averze vůči „přátelům“ z ČSSD (Jiří Dienstbier, Lubomír Zaorálek) a v kuloárech se jeho lidé dosti důrazně vyhrazují proti zástupci KDU-ČSL (Marián Jurečka).
Jenže právě tahle Zemanova trojitá ofenziva nesourodou koalici stmelila. Každá strana si nachystala někoho pro Hrad nepřijatelného, tudíž se navzájem potřebují a zároveň drží pod krkem. Prezident tak nemá mnoho možností co hrát: sestavit jinou vládní koalici se mu v této chvíli nepovede. Teze Miloše Zemana jako velkého stratéga tak dostala další, zásadní trhlinu.
Debata se nám scvrkla na personální otázku: jmenuje prezident svého nepřítele ministrem, nebo nejmenuje prezident svého nepřítele ministrem? Proto občas přehlížíme hlubší vody, kde se odehrává souboj o vládu nad ČSSD a zejména o povahu našeho režimu. A ukazuje se, že proti spojeným silám parlamentu nemá prezident mnoho šancí: může zdržovat, brzdit, sypat písek do soukolí, ale reálně toho mnoho nezmůže.
Nic z výše řečeného neznamená, že Miloš Zeman je v koncích: nečekané tahy mu stále nedošly a lze očekávat, že v rámci prodlužování bezvládí ještě nějakou kartu vytáhne. V tomto ohledu se prezident chová důsledně darebně: Petr Nečas odstoupil 17.června 2013, už osmý měsíc tedy nemáme regulérní vládu.
Kdyby se to dělo v jiné zemi, člověk by se možná i bavil.
