Podle té letošní vedou Švýcarsko, Island, Dánsko a Norsko. Podobné zprávy mají sloužit k tomu, aby si vlády uvědomily, že jsou na světě i jiné věci než suchý ekonomický růst a statistika. Lidé jsou samozřejmě šťastnější, když jsou bohatí a zdraví, ale není to jaksi všechno. A tato zpráva se snaží doplnit, jak se lidé cítí v dalších aspektech života. Krom HDP je to vzájemná sociální podpora, doba dožití, svoboda rozhodování, štědrost a „svoboda od korupce“ („freedom of corruption“). Mimochodem: V Česku se většinou málo chápe, že zkorumpovaná společnost není svobodná.
Sociální podpora a štědrost jsou přitom fenomény vcelku neodvislé od stupně ekonomického a politického vývoje, což vysvětluje, jak mohou být lidé v některé zemi s relativně chudou a institucionálně slabou ekonomikou šťastnější než některé západní demokracie. Tak například Mexičané jsou šťastnější než lidé v USA, Brazilci jsou šťastnější než nejbohatší Lucemburčané a Venezuelané jsou více „happy“ než lidé z pořádkumilovného Singapuru.
Severské země mají tradičně silné sítě sociální podpory, což asi vysvětluje, proč jsou na Islandu lidé šťastní i přes nedávný ekonomický kolaps. Islanďané jsou prý asi nejvíc ze všech zemí na světě přesvědčeni, že se o ně někdo postará, když budou v době krize opravdu potřebovat.
Zpráva zdůrazňuje i jakousi potřebu „vztahového dobra“, jako jsou reciprocita a simultaneita (ta popisuje, jak se lidé zúčastňují smysluplných aktivit společně). Lidé jsou šťastnější, když jsou sociálně naplněnější nebo když jsou členy nějaké skupiny či spolku, což je prý ve Skandinávii běžnější než jinde.
Šťastné země jsou participační, což platí pro Švýcarsko s jeho referendy a úzce propletenou spoluprací lidí v komunitách. Participace a deliberativní demokracie pomáhají budovat vzájemnou důvěru, která je základní součástí sociálního kapitálu.
Sociální pojivo je velice křehké. Šťastnější země jsou spíše menší (v první desítce je z velkých zemí jenom Kanada s 35 miliony obyvatel). Větší spolky a unie jako EU nemusí nutně zvyšovat sociální kapitál.
Zajímavé, ale autor Monitoru JM je přece jen Čech se sklonem k cynicky uštěpačným poznámkám. Takže v případě Islandu si dovolím cynicky poznamenat, že to se jim to tam pod sopkami raduje, když se rozhodli, že nebudou světu splácet dluhy po svých hamižně rozmáchlých bankách. Před pár stoletími by si tam věřitelé na válečných lodích dojeli svoje dluhy vybrat. Nekazí jim na Islandu pocit štěstí alespoň špatné svědomí? Nebo ke štěstí vede to, že si zvolili vládu v loterii?
Co se Švýcarska týče, nikdo mne nepřesvědčí o tom, že ke štěstí nepatří taky cosi jako vřelost, tedy jakási schopnost empatické pozitivní (přece jen) „vášně“. Protože to je jenom neseriózní komentář na internetu, dovolím si napsat stereotyp, že Švýcaři jsou chladní a odtažití, chodí spát v devět a radují se, když mají vyluxovaný trávník před barákem. Ano, mají krásnou přírodu, ale jejich bankovní konta, včetně kont různých diktátorů celého světa, jim opravdu nezávidím a ze srdce jim přeji, ať jsou také z toho šťastní a nejšťastnější na světě. Vzpomněl jsem si, co říkal kdysi v televizi o Švýcarech Tomáš Kosta, když vysvětloval, proč se ze Švýcarska přestěhoval do Německa. „Švýcarsko není země pro intelektuály. Je to taková země pro chemiky a inženýry.“
Nepodceňuje ten index štěstí fenomén bezpečí? Člověk sice chápe, že se Mexičané umějí radovat ze života, ale když tam zahynou každý rok desetitisíce lidí ve válkách drogových gangů, přece jen člověk nechápe, že se považují za šťastnější než Američané.
Autor je předsedou správní rady IPPS (Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011).
