O tom, zdali to skutečně byla poroba, se diskutuje, Jiráskova šablona doby temna už nemá zdaleka tak ostré hrany jako kdysi, navíc těch dalších sto let přineslo také nemálo poroby. Němci u nás předvedli masové vraždění na průmyslové bázi, pokud by se jim záměr podařil, národ by nebyl poroben. Ten by byl prostě vyhlazen. Následné porobení ze strany ruské despocie maskované ideovým nátěrem pod hlavičkou Sovětský svaz také přineslo popravy, mučení, okrádání a dvě mohutné vlny odchodu do exilu.
Tyto události ovšem mají se staroměstskou exekucí velmi volnou souvislost a museli bychom vzít v potaz teorii motýlích křídel, že cokoli má dopad na cokoli jiného v budoucím čase. Mohli bychom tedy spekulovat o tom, zdali by k německé (a posléze ruské) porobě došlo, kdyby se to v sedmnáctém století semlelo jinak a Václav Budovec z Budova měl příležitost osobně vyplatit prémii katovi Janu Mydláři za to, jak dovedně sťal sesazeného císaře Ferdinanda II.
Staroměstský masakr
Exekuce z 21. června 1621 nese všechny rysy okázalého aktu teroru. Historici se podivují, kdo všechno byl popraven, a obočí zvedají nad vystavováním sťatých hlav a čtvrcených údů na veřejných místech.
Pokud pátráme po vnitřním smyslu té hrůzy, pak je dobré se podívat do románu Maria Puza Kmotr. V závěru se tam popisuje vražedná operace zabijáků vyslaných mladým vůdcem gangsterské famiglie. Smrt je jen vedlejší efekt takové akce. Její smysl je ve vyvolané hrůze. Ferdinand II. nařídil to příšerné divadlo proto, aby dal najevo, že vidí cíl svého panování v tom, co charakterizoval Josef Šusta v názvu svého kolektivního díla Bronzová skála moci státní.
Budoucnost patřila monolitickým, pevně řízeným státním útvarům. Nekonečné spory stavů s panovníkem se táhnou českými dějinami od mytických dob. Dnes vnímáme politické snahy stavů jako zárodek budoucí demokracie. Ta doba měla přijít, ale mělo ještě dojít k dlouhému vývoji ve všech ohledech, politickém i duchovním, kulturním i hospodářském. Musel vzniknout průmysl a společenský diskurs převzala tištěná média. V Čechách vyvolané stavovské povstání vrcholící beznadějným pokusem o obležení Vídně, to byla aktivita, která přišla o čtvrt tisíciletí dřív. V danou chvíli stavové dráždili hada bosou nohou.
Alternativní dějiny, to je činnost zábavná a marná, nicméně logika věci napovídá, že by císař Ferdinand musel se stavy zatočit, i kdyby nikoho neházely z okna a nesvedly trapnou šarvátku na kopci za provinčním městem. Po dobrém by to nešlo. Určitě by tekla krev, někoho jiného a někde jinde. Hnusné na pohled by to bylo stejně, kvůli tomu se to dělá.
Pozitivního na té hromadné popravě není nic. Výčet škod z období bezprostředně následujícího je zdrcující. Odhaduje se, že do exilu odešlo dvě stě tisíc lidí. Padly náboženské svobody, nastala rekatolizace z 85 procent protestantského obyvatelstva. Důsledek po čtyřech staletích? Náboženská vlažnost. Do exilu odcházeli lidé vzdělaní a podnikaví. Po čtyřech staletích máme pod kůží plebejství, stejně jako vzdor vůči autoritě. Naposledy se to projevilo při covidové pandemii. V počtu mrtvých jsme čtvrtí na světě, vzdorní jsme i proti rozumnému nařízení. Naproti tomu příslušnost k upevněné bronzové skále vídeňské moci zanechalo nesporně pozitivní stopy. Habsburská monarchie byla z principu mnohonárodní. Hrála historickou úlohu evropské hráze proti muslimské agresi. Českému národnímu obrození dala šanci a v průběhu devatenáctého století ho začala výslovně i podporovat.
Máme to ale pořád ještě neujasněné. Tváříme se, že náš hlavní problém je vyrovnání s komunistickou minulostí. Přitom by naše hlavní starost měla být ostražitost před nastupující komunistickou budoucností, ať už v barvě rudé nebo zelené či duhové. Důležitější je vyrovnání s habsburskou minulostí. Pořád ještě přežívá tón ublíženosti, utrpění a křivdy. Naplno se projevil v nesmyslném sporu kolem Mariánského sloupu a dohadech kolem pomníku maršála Radeckého. Tento válečník, po Žižkovi český nejvýznačnější, má černou známku za to, že vedl armády rakouského císaře. Kdo se utápí v pocitu ublížení a křivdy, ten si nutně musí křivit páteř, kdežto lidé hrdí ji mají vzpřímenou.
Nepodělali jsme se
Na Staroměstském náměstí nám císař Ferdinand II. toho 21. června 1621 ohavně zasolil. Nastala éra, kdy bylo třeba se učit vzdoru i v těch nejméně příznivých podmínkách. Navzdory nim jsme vybudovali průmyslové centrum monarchie. Do dvacátého století jsme vstoupili v polobotkách, a ne v holinách, natož láptích. To je důvod k hrdosti. Když se pak ohlédneme na krvavé pódium na Staroměstském náměstí, je třeba si říct: nepodělali jsme se. Vás vzal čert a my tu jsme pořád a máme se k světu.
Vyrovnání s habsburskou minulostí je důležité. Kdo se utápí v pocitu křivdy, musí si křivit páteř, lidé hrdí ji mají vzpřímenou.