Takto působí středeční krok Senátu: 50 z 52 přítomných senátorů schválilo usnesení, jež odmítá zasahování Pekingu do vnitřních věcí ČR a podporuje cestu šéfa Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan.
PETRÁČEK: Korona má maso. Společenský konflikt Západu otevírá další frontu |
Upřímně, to usnesení zásadní problém české politiky ani vztah k Číně nevyřeší. On ani jednorázově vyřešit nejde. Proto raději uvažujme v rovině ztráty tváře. Leckdo může mít pocit, že téma Tchaj-wanu se nafukuje. Že připomíná to, co říkal Werich v hovorech s Horníčkem: o podružnostech, například o tom, co s penězi, rozhoduje manželka, ale o zásadních věcech, například jaký je náš poměr k Tchaj-wanu, rozhoduju já.
Takový obraz má téma Tchaj-wanu od doby, kdy se do smlouvy o partnerství dvou měst, Prahy a Pekingu, dostala devótní klauzule o jedné Číně (tedy za éry Adriany Krnáčové). Napětí se dále šroubovalo za éry Zdeňka Hřiba, když napjal strunu opačným směrem a navázal družbu s Tchaj-pejí. Z toho nelze vycouvat tak, aby si uchovaly tvář ČLR i ČR. Ale když už Peking určuje svými dopisy zdejší chování, musí se reagovat. Proto je krok Senátu logický. Bylo by ovšem užitečné, aby Vystrčilova cesta nevyzněla jen účelově. Což je problém.
PETRÁČEK: Kdo najde lék na iracionalitu? S odpůrci očkování nehne ani pandemie |
Přitom lze najít i klidné argumenty. Třeba ten, že dnešní vlajka Tchaj-wanu patřila v roce 1945 k symbolům koalice vítězů i zakladatelů OSN. K ní se za války hlásil i František Kriegel (působil v Číně jako smluvní lékař americké armády), hrdina srpna 1968. Ani v těchto věcech bychom neměli ztrácet tvář.
Autor této glosy strávil polovinu života za komunismu. Není blázen, aby popíral význam spolupráce s Čínou. Ale kdyby to bylo za cenu podvolení se Pekingu, měl by pocit, že zkušenost komunismu přišla vniveč
