Takzvaná parlamentní turistika československý a pak český polistopadový parlamentarismus dlouho trápila. Michal Kraus, Jiří Vyvadil, Pavel Hite, Hana Orgoníková, Jaroslav Ortman s Levým blokem, Tomáš Teplík, první poslanecký klub Unie svobody jsou v uplynulých patnácti letech jen některé z mnoha případů, kdy poslanci i s mandátem odešli do strany, za niž nebyli zvoleni. Hnutí a strany vznikaly, dělily se, chřadly i docela zanikaly, takže mrštní jedinci zvládli i několik „turistických přesunů“. Ze všech polistopadových šéfů politických stran však teprve Jiří Paroubek vystoupil srdnatě s názorem, že riziko přeběhlictví by mělo být omezeno zákonem.
„Pokud by těmto pánům šlo o čistou myšlenku,“ vyjádřil se na adresu poslanců Melčáka a Pohanky, „pak by odešli a neseděli by v parlamentu za asi šedesát tisíc korun měsíčně.“ Samozřejmě nešlo jen o „čistou myšlenku“: jen skrze ni by Topolánkova vláda nezískala důvěru a Paroubkova sedmiměsíční vzpoura proti opozičnímu údělu by nebyla zmařena.
Špatný vzor
Jiří Paroubek připouští, že absolutně se přestupům z klubu do klubu zabránit nedá, protože politická situace se vyvíjí a nelze zabránit lidskému selhání. Nevidí „potřebu zahájit nějaký hon na čarodějnice v sociální demokracii“, jak ujistil v pondělním vysílání Radiožurnálu a dodal: ...za první republiky tady platil určitý zákon, který umožňoval soudu přezkoumat pohnutky takovýchto poslanců, jestli jsou čestné, nebo nejsou čestné.“ Paroubek míní, že to nebyl špatný zákon, ale je prý otázkou, jestli by zapadal do dnešního ústavního pořádku země.
Není to poprvé, co se Jiří Paroubek opírá o historické paralely. Pokud jde ale o téma, zdali mandáty náležejí spíše stranám, anebo poslancům, a kdo a jak by o tom měl v kolizních situacích rozhodovat, prvorepubliková praxe by byla špatným vzorem.
Jak v kostce vypadala?
Jeden z pěti zákonů přijatých 29. února 1920 současně s ústavou první republiky zřizoval Volební soud, jehož úkolem bylo potvrzovat platnost voleb do Národního shromáždění a župních zastupitelstev, vyřizovat stížnosti a rozhodovat o ztrátě mandátu v případě rozchodu poslance s politickou stranou. Tehdejší ústava (a volební řád) však „politickou stranu“ neznala a, zakazujíc poslanci přijímat příkazy, měla na mysli vyvázat jej z nátlaku voličů. Podle Ferdinanda Peroutky zůstala ústava „ušlechtile nejasná“, pokud šlo o omezování poslance „jeho“ politickou stranou.
Původní představa, že Volební soud by mohl „příslušníka volební skupiny“ zbavit mandátu proto, že by jeho podržení „odporovalo politické morálce“, skutečně byla příliš obecná. Po debatě v ústavním výboru byla nakonec do zákona pojata proslulá formulace Václava Boučka, že mandátu může být zbaven jen ten, kdo se rozejde se stranou „z důvodů nízkých a nečestných“. Praxe však byla jiná.
O tom, co je a není „nízké a nečestné“, rozhodoval Volební soud, sestávající z prezidenta Nejvyššího správního soudu a z dvanácti přísedících, volených Poslaneckou sněmovnou z kvalifikovaných právníků. Jinak řečeno, přísedící byli prodlouženýma rukama politických stran. Pokud se poslanec nevzdal dobrovolně mandátu na základě reverzu, který musel stranickému vedení podepsat před zařazením na kandidátku (byť nic takového zákony a ústava neznaly!), přišel na řadu Volební soud. Za celé období první republiky nenastal případ, že by ponechal poslanci mandát, i když od stranického programu uhnulo její vedení, a nikoli on.
S dnešní ústavou, Listinou práv a systémem zákonů týkajících se politických stran je prvorepubliková praxe Volebního soudu a reversů neslučitelná. V poměrném volebním systému s vázanými kandidátními listinami je ale pochopitelné, že strany mají tendenci považovat mandáty za svůj majetek. Bez jejich podpory a nominace na jejich kandidátky se vskutku nestane poslancem ani ta nejpozoruhodnější osobnost.
Už za první republiky zastávali názor, že mandáty patří straně, hlasitě a vytrvale hlavně agrárníci a sociální demokraté - strany s masovým zázemím a kolektivistickým duchem. Jiří Paroubek tedy navazuje na tradice, chce-li omezit „poslaneckou turistiku“ zákonem. Porozumění by asi našel nejen u KSČM, ale možná též u některých šéfů nelevicových stran. Nejen ČSSD by ale vposledku prospělo, kdyby Paroubkův námět spadl pod stůl. Postavit poslance před dilema, že když nebudou držet ústa a krok, přestanou být poslanci, znamená stranu názorově umrtvit a zadělat na její postupnou degeneraci, a tím i neschopnost konkurence v politické soutěži.
