Dva příspěvky, dva pohledy na jednu událost a jeden problém, a přece se v něm téměř učebnicově odráží rozpolcenost současné společnosti. Stojím na straně Jany Machalické. K jejím argumentům není třeba přidávat už další. Její srovnání s postojem k událostem na Národní třídě v listopadu 1989 patří k nejpřiléhavějším srovnáním, co jsem za poslední dobu četl, a měli by se nad ním zamyslet ti, kdo zákroky policie na nepravém místě tolerují. Postoj sociologa Iva Možného si je možno vysvětlit i jako podvědomou reakci na opakující se absenci policie v případech, kde zasáhnout měla, ale nestalo se tak. V případě Kateřiny Jacques měl směřovat zásah policie proti těm, kdo se nepoučili, a ne proti těm, kdo se jako ona postavili na obranu hodnot, které jsou nám doufám přece jen bližší než názory útočníků.
Sám mám, pokud jde o případ násilí, s policií špatné zkušenosti. Když jsem běžel - už hodně po listopadu 1989 - pro policisty, aby zasáhli proti nerovnému útoku několika skinů proti černošskému studentovi, který šel s českou dívkou, vyjadřovali se rasisticky a začali, místo aby zasáhli, perlustrovat mě, jako bych „přestupníkem“ byl já, a ne skini. Snad možná tohle přivedlo sociologa I. M. k tomu, aby radil K. J. „neprat se s policistou“. Kdyby šlo o muže nebo se postavil někdo jiné politické reprezentace, tolik by nedráždila. Někdy se mi zdá, že pořekadlo „pro hubu na hubu“ by se jako méně pokrytecké spíše hodilo za národní heslo než „pravda vítězí“.
- 9. května 2008 20:18
