Už před pár lety se sice říkalo, že plzeňské konference Ústavu pro českou literaturu (a spřízněnců), kdysi oázy myšlenkové svobody uprostřed normalizace, se vnitřně vyčerpaly. Právě sborníky z posledních ročníků (kupříkladu ten o panslavistických náladách, ten o „věčném“ biedermeieru či ten o českém „snu o Itálii“) však ukazují, že naopak - že zkoumání českého obrození, jak se zrcadlí v plzeňských sbornících, dál proměňuje naše vědomí o tom, jak jsme se my Češi stali tím, čím dnes jsme. Ještě kdyby si těch proměn povšimla i žurnalistika a středoškolská výuka české literatury a dějin, to by byl zemský ráj na pohled.
Sborník o mystifikacích se mnohokrát odvolává na muže, který stál u zrodu tohoto obratu i plzeňských konferencí - na literárního historika a sémiotika Vladimíra Macuru a jeho tezi z knihy Znamení zrodu (1983), že české obrození vzniklo tak, že si skupina intelektuálů začala hrát s ideou českého národa a hrála si tak úspěšně, až český národ, jeho dějiny a jeho literaturu „vyhrála“. Že osoby jako Hanka či Sabina nejsou osamocenými „podvodníky“, ale reprezentanty dobové mentality - i té víry, že neodpovídají-li dochované dějinné prameny našim ideám, prostě si je upravíme.
Což nás vrací obloukem k Brikciovi. Znáte přece tu Magorovu o Prodané nevěstě: „Potkal ho Eugen Brikcius / zvědavý co čte za opus (...) konfident napsal libreto, / hudbu zas syfilitik / národní naší opery / podivuhodný vznik.“ Rozdíl mezi vlastenectvím a tupým šovinismem totiž spočívá mimo jiné ve smyslu pro humor.
