Ne že by stresu bylo dřív méně, byl spíš jiný a trochu přijatelnější, my, nebo tehdejší dospělí jsme byli ochotnější přijímat vnější okolnosti, nemoci, nehody, selhání jako něco, co k životu patří.
Může být dětství ještě bezstarostné, když se už odmalička nesmí dávat průchod přirozenosti, nezkušenosti a připouštět rizika? Když se dnes dítě přejí a je mu následně špatně (a je úplně jedno, jestli se dotyčný přejedl třešní nebo buchet od babičky), většina odpovědných rodičů nad tím nemávne rukou a neřekne: Vidíš, alespoň se propříště poučíš.
Digitální stres‘ mění psychiku dětí. Bojí se skutečného světa, tvrdí psycholožka |
Místo toho mu dá přednášku, které poživatiny jsou správné (to záleží na nátuře, buď jste bio a bojujete proti „chemii“, nebo jste alarmista a zkoumáte, zda nemá potomek poruchu příjmu potravy). Možnosti, kde hledat a najít chybu, jsou nepřeberné. Ne, ne, moderní člověk své dítě od nejútlejšího dětství poučuje, jak se „správně“ stravovat, jak správně spát, jak správně chodit a jak se správně učit i trávit volný čas. A to všechno bereme my dospělí do té míry vážně, že nás zhusta nezajímá, jaké mají naši potomci v téhle nekončící sérii indoktrinací pocity.
Že se školy v téhle atmosféře snaží dětem organizovat přestávky? Co je na tom špatného, jenom vyhovují požadavkům rodičů. A protože rodiče chtějí, aby se děti hýbaly, tak organizují pohybové aktivity. Majoritní názor hlásá, že mládež se málo hýbe, „protože mají mobilní telefony“. Na ně lze svést leccos, od obezity po asociální chování. Proto škola dostane za pohybové přestávky pochvalu.
Učitelé by sklidili bouři, kdyby rodičům prozradili prostou pravdu – ať řeší problém mobilních telefonů ten rodič, který je dětem nakoupil a dovolil neomezeně používat. To by byl oheň na střeše. Když je rodič přesvědčen, že mladý člověk „musí“ tuhle vymoženost mít od útlého dětství, a zároveň se mu nelíbí důsledky jeho vlastního rozhodnutí, pak bývá potomek ve dvojím ohni – má báječnou hračku, s níž lze komunikovat s přáteli a bavit se téměř neomezeně, a zároveň je mu vyčítáno, že nedělá něco daleko méně lákavého.
A tak probíhá celé dětství i dospívání: dodáváme malým spolubližním tisíce rozptylujících podnětů a zároveň po nich chceme, aby se soustředili na školu, zkoušky, sport, kroužky, jídlo, vlastní vzhled. Leckdy to končí tím, že se mladý člověk „nemůže“ osamostatnit – ne proto, že si nevydělá nebo je neschopný, ale protože rodiče odmítají připustit, že by mohl žít na vlastní riziko.
Jako děti někteří z nás korzovali na chodbách normalizačních základek v dvojstupu, přežvykovali svačinu a směli se bavit mezi sebou. Jeden by si myslel, že už se to nevrátí, a ejhle, je to zpět, sice v jiné podobě, ale taková „hezká aktivita pod dozorem“ je opět v módě.
Náš svět svazujeme stále novými nařízeními, pravidly a zákazy. To vše dopadá i na děti, zkusme je někdy nechat sobě samým a věřme, že to dobře dopadne. Věřme, že jsou jako my.
