K Smetanovi mě nikdy nikdo nenutil. Touto paradoxní větou zahájil Jakub Hrůša své vystoupení na tiskové konferenci v Rudolfinu prezentující akce k Roku české hudby a Smetanovu dvoustému jubileu. Lepší důkaz ambivalentního vztahu veřejnosti ke skladateli bychom těžko hledali.
Našeho světově momentálně nejproslulejšího a nejvytíženějšího dirigenta k provádění děl Bedřicha Smetany pochopitelně nikdo nutit nemusí, ale vzhledem k minulosti a neblahým stopám, které na nás zanechalo české školství, dává jeho defenzivní úvod smysl.
Smetanova hudba nás provází desítky let na každém kroku. Jeho symfonická báseň Vyšehrad poskytla znělku Československému rozhlasu, tu si vybavíme všichni a evokuje v nás klíčové historické okamžiky, ať už jde o válečné roky, či okupaci v srpnu 1968. Znělku i jméno od Bedřicha Smetany má též stanice Vltava. Prezidentskou fanfáru si republika zase vypůjčila z jeho opery Libuše.
Každoroční televizní přímé přenosy ze zahájení Pražského jara patří pro většinu z nás ke konstantám už jen proto, že jsme zvědaví, „jak to letos zahrajou“.
