Balkonovou scénu z Pelíšků, kde Jiří Kodet řve „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“, viděl v této republice asi téměř každý. Stejně pověstnou by se mohla stát i pasáž z konce Štěstí Martina Fahrnera. V ní si bývalá statkářka, nyní nemajetná vdova, najde své místo v nové socialistické společnosti. Stane se uklízečkou: „Brzy zjistí, že je vlastně nedotknutelná, protože nižší profese neexistuje.“
Navíc to má řadu výhod. Už nemusí vstávat k dobytku, dojíždí do města autobusem, který jezdí až v pět! Už nemusí ani vysluhovat členům u nich na statku zřízeného JZD: „To už, můj milej zlatej, není moje věc.“
A hlavně nemusí vařit a jíst to, co se vypěstovalo, tedy nejčastěji brambory, případně doma pečený chleba: „Máma se zamiluje do polévek Vitana. Dělají čtyři druhy: gulášovou, slepičí, hrachovou a flíčkovou. Máma uvaří vodu, roztrhne pytlík s nápisem Vitana vaří za vás a pokaždé znovu je nadšená: ,To snad není možný, tohle.‘“
