Prostřednictvím vystavených děl vytvořil reprezentativní obraz českého výtvarného umění od počátku 20. století po současnost. Ze starší generace vybral tvůrce, kteří v minulosti i přes nepřízeň osudu nepřestali toužit. Z mladších ty, jejichž díla v sobě mají zašifrovanou touhu překonat skrze umění traumata ze současnosti.
Téměř neznámý Kupka
Příkladem neutuchající víry dosáhnout uměním vnitřní harmonie je životem bičovaný Bohuslav Reynek, na výstavě zastoupený grafikou Zátiší III. I když minulý režim přinutil Reynka těžce fyzicky pracovat na vyvlastněném statku, nepřestal se věnovat umění, v té době dokonce vytvořil většinu svých grafických děl, zároveň dozrával také jeho osobitý básnický projev. Různorodé kolekci, zahrnující tvorbu vzniklou v době několika politicky vypjatých období, vévodí Josef Čapek s obrazem Červen.
Milované národní „stříbro“. Tichý mistr Bohuslav Reynek se soustředil na intimně laděné tisky |
V roce 1935, kdy se již v Evropě začalo těžce dýchat, a čtyři roky před svým zatčením gestapem vyobrazil Čapek na barevném plátně hrající si děti jako naději v budoucnost. Ze stejného roku pochází surrealistický obraz Ukřižovaný pták Františka Janouška. Do olejové tempery Lodě v úsvitu vtiskl Jan Zrzavý pozitivní energii, přestože se psal rok 1937. Bohumila Kubištu, známého svojí celoživotní touhou po lásce a uznání, připomíná Staropražský motiv z roku 1912.
NEPŘESTÁVEJ TOUŽIT Galerie Zdeněk Sklenář Do 10. září |
Vystaven je téměř neznámý obraz Františka Kupky nazvaný Našel žlab, olej Poprsí muže namalovaný Antonínem Procházkou na sklonku první světové války, ze stejného období je i Hlava a Zátiší s lososem od Emila Filly. Slavnostní atmosféra nejrozměrnějšího plátna Jana Preislera Alegorie vzduchu evokuje zase touhu mezi mužem a ženou. V průřezu 120 let českého výtvarného umění nemůže chybět Adriana Šimotová, Václav Cigler, Kamil Lhoták, Josef Lada, Antonín Slavíček, František Muzika, Václav Boštík, Zdeněk Sklenář, Hugo Demartini, Běla Kolářová a Jiří Kolář, Theodor Pištěk.
Sochařství reprezentuje Žena se závojem od Ladislava Zívra a Plastika Karla Nepraše. Pozoruhodná je sádrová plastika, Mária Bartuszová ji vytvořila v 80. letech. Její dílo má dvě tváře – rozbitá část celku představuje zkázu, celistvá naději. Spolu s objektem Radoslava Kratiny Kruhový element v rastru a závěsným dílem Karla Malicha se expozice posunuje do 60. let, reprezentovaných Zdeňkem Sýkorou, Milanem Grygarem, ale i Květou Pacovskou a dalšími.
V čele instalace září Venuše Ladislava Sutnara, za ním výrazně koncipovaná Krajina Josefa Šímy. V jejich těsném sousedství zaujmou dvě ukázky z tvorby současného mladého umělce Lukáše Machalického. Obě byly s úspěchem představeny již ve Vídni. Efektní dílo nazvané Klopf Klopf konfrontuje historický interiér barokního Colloredo- -Mansfelského paláce se soudobou technologií 3D skenu. Obří sirka In the Park se může nacházet v jakémkoliv parku na světě a vyvolat u diváků řadu asociací, například zažehnutí touhy.
Zajímavý vstup do tématu představuje Uťatý kosatec Jana Merty. Osiřelý stonek bez květu není beznaděj, může znovu obrazit. Úsměvná a plná naděje je kresba Krištofa Kintery Let Me Be Your Private Advisor stejně jako veselá koláž Josefa Bolfa Abstrakt III. Oprávněně má v instalaci své místo Josef Achrer, Lukáš Jasanský a Martin Polák. Prostřednictvím prací mladé a mladší generace výtvarníků výstava poukazuje na záchovnou nutnost pěstovat v sobě touhu po kráse, překonat tak osobní traumata i plošně se šířící krize všeho druhu. V různých obdobích se touhy mění, jejich jmenovatel je společný – přežít a žít v harmonii.
