Milada Horáková, zaplativši životem, Věra Čáslavská, Olga Havlová, Ludmila Javorová, Ester Krumbachová, Anna Fárová, Meda Mládková, Petra Procházková, Marta Kubišová, Soňa Červená a neznámé další. Neokázale, zevnitřně, bez módního genderového halasu nyní módního naplnily a plní stěží docenitelnou vlasteneckou a občanskou doménu a mimořádný impulz etický.
DĚJ SE CO DĚJ, NEMÁTE SE ČEHO BÁTJan Horník (ed.), Dana Němcová Praha, Torst a Ústav pro studium totalitních režimů 2021. |
Z žijících k nim bezvýhradně a s úklonou řadím Danu Němcovou. Chartistka, disidentka, aktivní odpůrkyně rudého teroru a normalizační břečky. Žena Jiřího Němce, osobnosti mimořádného spirituálního záření, matka sedmi dětí, které často musela vychovávat na dálku – z vězení. Intenzivní práce ve VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) a nespočet každodenní práce a činností protirežimních a pro příchod svobody. Podepři umdlévající, vyztuž skeptika, přispěj rodinám na pokraji hladovění. Kolportáž tiskových materiálů, tisk a roznos samizdatu…, to je nadoraz Havlíček Borovský – vlastenectví ne hubou, ale činem – a Masarykova drobná každodenní práce pro zemi.
S jakou až seismickou citlivostí horoucně vnímala Němcová patos historické chvíle zrodu Charty 77. Václav Havel, který už při hrdinské sebeoběti Palachově vystoupil zrale státnicky – Chartou 77 –, je vůdcem opozice a tvůrcem dějin. Němcová s Chartou 77 doslova splyne. Zápas s režimem graduje. Roste agenda, síť kontaktů, inspirace názorová, definice cílů postupných i finálního. A u všeho je celou vřelou bytostí Němcová. Sama se později stane mluvčí Charty 77.
Název knihy Děj se co děj, nemáte se čeho bát – je na jejím pracovním a mentálním erbu. Po roce 1989 má Němcová opět vlast – neodcizenou zločinným a perfidním režimem. A dílo její obnovy je jejím – až po křeslo v Poslanecké sněmovně a v řadě činností, do níž vkládá talent, zkušenost a občanskou kreativitu…
Osobnost jednolitá, ale mnohotvará. Křesťanský duch je jejím čtvrtým rozměrem a dává jí apoštolát dobroty a světlých hodnot. Roli hrají i poznatky a zkušenosti z vysoké školy. Vystudovala psychologii, ale po svém – ne jen optikou já a druzí, ale já a Bůh a Bůh a druzí a já. Sourodost s láskou a manželem Jiřím je zřetelná a pro jejich život a dílo podstatná. Má ráda Demla, Březinu, Reynka. Inspiruje ji Teilhard de Chardin.
Jímavý je její text o dojmech z Petrkova a návštěvy Reynků. Až se zimničním úžasem jsem četl její řádky – neboť se téměř ztotožňují s mými pocity a vjemy, když jsme s Ivanem Divišem Petrkov navštívili. Jedna z mohutností, které konstituují Němcovou – je relativizovat zlé a neblahé. Tak třeba totalitní, temná 50. léta jí přezáří kontakty a „učednictví“ a soudržnost s Hejdánkem, Sokolem, Mádrem, Zvěřinou, Machovcem…
Je poučné a obohacující – jak se Němcová nabíjí vykupitelskými akty dvou Janů – Palacha a Zajíce. Nehořekuje – čte a do vlastních činů překládá jejich ohňový vzkaz. O to bolestněji a hořce pak snáší chámskou a amorální pokleslost naší mravní výbavy, když nedlouho po smrti dvou mladých mučedníků začne normalizace a obnažuje se nejen žumpa Husákova režimu, ale i žalostné lámání charakterů.
Porozumivě chápe Jirousovy Plastic People; nejde o hudbu – ale o ducha svobody. A ta se začala až explozivně šířit v „bytových seminářích“ – s Němcovou jako organizátorkou a zanícenou posluchačkou. Normalizace utužuje ohnilý režim – opozice zintenzivňuje jeho destrukci. A Němcová je všude, kde se zápasí o autentický, důstojný život. Jako psycholog chápe už samo setkávání vyvrženců jako akt svobody.
Má doslova tykadla na vyztužující infuze podobných, zdánlivě nenápadných aktivit. Posiluje zemdlené a pomáhá odolávat pustošivým tlakům režimu. Masakr policejního zásahu na koncertě Plastiků 1974, zatýkání a procesy, věznění v letech 1976 a 1977. Ale paradoxně to znamená sílu opozice. Deset let po okupaci je realitou. Má program, reprezentaci, cíl...
Po 1989 v parlamentě Němcová prosazuje svá celoživotní i aktuální občansky prospěšná témata (ochrana slabých, romská problematika, přijetí uprchlíků z Bosny a Hercegoviny i z rozpadajícího se Sovětského svazu – Čečensko, Arménie). Pracuje ve Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Ovšemže souhlasí se soutěží stran – pro ni je ale občanské nadřazeno stranickému. Patočkovy myšlenky a jeho „nežít ve lži“ ji navždy vzepjalo k vysokému ideálu „občanské společnosti“ a k biblickému a Havlovu krédu všemocnosti pravdy a lásky… Unikátní memoáry v množství těch, co znám. Nejen co do hloubky vypovídající o temnu a návratu světla – ale o obrazu moudré, světlonosné Dany Němcové…
P. S. Fotografický materiál knihu prostupující není doprovod, ale intenzivní dopověď textu. Má tři vrstvy: rodina, osobnosti, děje.
