Film Avatar: The Way of Water trvá téměř tři a čtvrt hodiny, pocitově však spíš celý den. A to nikoli proto, že by se při něm publikum nudilo – naopak, působivé zážitky neberou konce. Osmašedesátiletý režisér a producent James Cameron nejenže drží krok s dobou, ale nadále ukazuje směr – přinejmenším pokud jde o to, jak vytvořit trhák, který se nejspíš bude přetahovat o rekordy s jeho předchozími diváckými hity Titanikem (1997) a prvním Avatarem.
Ten v roce 2009 přiblížil širší veřejnosti nijak známé slovo, měl ale i další zásluhy. Restartoval zájem o trojrozměrná filmová kouzla a celkově znamenal výrazný skok v používání trikových a animačních technologií, zejména tzv. motion capture, tedy modelování pohybu digitálních postav podle živých herců. Čekání na to, až dostupná technologie dožene tvůrčí záměr, ostatně zdrželo natočení prvního Avatara o celou dekádu.
 |
Za dalších třináct let se možnosti pochopitelně znovu výrazně posunuly a James Cameron si je nenechal ujít. (Na rozdíl od mnoha jiných filmařů přitom znovu dokazuje, že 3D není vyčerpaná atrakce, pokud se ovšem umí používat.) Nové technologické výdobytky umožnily i konstrukci obsáhlejšího příběhu, k jehož vytvoření si Cameron tentokrát přizval spoluscenáristy: Rick Jaffa a Amanda Silver se podíleli mimo jiné na novodobé sérii filmů o Planetě opic (2011-17) na Jurském světě (2015) či na mobydickovském velrybářském dobrodružství V srdci moře (2015).
Nyní společně s Cameronem výrazně pokročili v rozvinutí jeho vize mimozemského ráje devastovaného ničivými nájezdy bezohledných pozemšťanů.
Následující odstavce obsahují příběhové spoilery:
První Avatar sice skončil ústupem pozemských kolonizátorů a relativním vítězstvím domorodého lidu Na´vi, ovšem už tehdy se dalo tušit, že dobyvatelé se svých záměrů jen tak nevzdají. Také že se teď vracejí, zkušenější a brutálnější než dříve. Navíc hnaní existenční nutností: planeta Země je už (děj se odehrává v polovině příštího století) zcela vybydlená a lidstvo se hodlá přestěhovat právě na panenskou Pandoru.
Předpolí k tomu má vytvořit mimo jiné jednotka bezohledných zabijáků (a zabijaček, příběh tady chvályhodně zachovává sice nesymetrické, ale přece jen dobře patrné genderové zastoupení). Jsou to „rekombinanti“, tvorové podobní místním obyvatelům, ovšem s lidskou myslí.
Nejsou to ale stejní avataři jako minule, tvůrci se tentokrát zbavili komplikujícího propojení se snícími lidskými ovladači (které bylo ovšem pro první film zásadní), a vybavili tyto nové jedince autonomií založenou na vzpomínkách byť i mrtvých osob: tak se stane, že velení se opět ujímá zákeřný plukovník Miles Quaritch, kterého v prvním filmu zabila bojovnice Neytiri. Ta se tehdy také stala životní partnerkou hlavního hrdiny Jakea Sullyho, avatarského přeběhlíka, který se připojil k boji domorodců proti kolonizátorům, dokázal se odpojit od svého lidského těla a zůstal už jen vysokým modrým Pandořanem.
Bezskrupulózní rekombinanti pod vedením pomstychtivého Quaritche si brzy vytyčí jediný cíl: zničit přeběhlíka Sullyho a celou jeho nyní již početnou rodinu. Do té kromě potomků, které má s Neytiri, patří i adoptovaná dcera Kiri – ta se zrodila z avatarské verze zesnulé doktorky Augustinové, již v prvním filmu ztvárnila Sigourney Weaverová; nového pokračování se stejná herečka účastní právě jako představitelka digitální postavy malé dívky Kiri. (Příliš přemýšlet o detailech stěhování myslí na Pandoře asi obecně nemá valnou cenu, nezbývá než přijmout, s čím tvůrci přicházejí, a doufat ve smysluplné vyústění.)
Blízko k Sullymu a jeho rodině má také lidský mladík zvaný Spider, jeden z mála pozemšťanů, kteří na Pandoře po událostech z minulého filmu zůstali - i v tomto případě se přílišné uvažování jeví jako nadbytečné.
Citliví kytovci v akci
Jake Sully chce pro svou rodinu bezpečí, a proto se rozhodne přestěhovat někam, kde je transformovaný Quaritch neobjeví. Azyl najdou u vzdáleného klanu vodních lovců. Nějakou dobu trvá, než je nové společenství přijme, také proto, že jsou trochu jinak fyzicky disponovaní i trénovaní. Postupem času však Jake a zejména jeho potomci objeví všechny nádhery vodní říše, včetně možnosti přátelit se s obrovskými, inteligentními a citlivými kytovci.
Avatar: The Way of Water
|
Netřeba zdůrazňovat, že právě v těchto pasážích si dal James Cameron záležet na tom, aby publikum oslnil strhující iluzí, a daří se mu to výborně. Mimo jiné i díky hercům, kteří jakožto předlohy digitálních figur v rámci „perfomance capture“ podali i skutečné plavecké výkony. Napínavá akce se potkává s působivostí přírodních scenérií, trochu znepokojivou atraktivitou spoře oděných Pandořanů a Pandořanek i s „lidským“ příběhem pandorských teenagerů a jejich rodičů, kteří řeší mj. problémy jinakosti a přijetí v cizím prostředí.
Pobyt publika spolu se Sullyovými v mořském ráji trvá opulentně dlouho, ne však věčně. Zavilý Quaritch a pozemští kořistníci pochopitelně nespí a prostor dostane také podívaná drásavějšího druhu, přičemž nevyhnutelná spektakulární bitva se dokonce prolne s odkazy k slavnému Titaniku (a není to jediná stopa příběhů, které už James Cameron během své filmařské dráhy vyprávěl): shromáždit víc spolehlivých atrakcí už snad ani nešlo.
Stejně tak ovšem už asi nešlo nahromadit víc notorických obrazů špatného svědomí současného západního světa, od zděšení z bezohledných dobyvatelských praktik na území přírodních národů přes trauma z brutality vietnamské války po šok z chování ke zvířatům a ke krajině. Důrazné ekologicko-ezoterické poselství prvního Avatara, zřetelně odkazující k situaci trpících pozemských přírodních rájů, se tentokrát od deštných pralesů rozšířilo na mořskou faunu a flóru jako zásadní součást celkového ekosystému. Ten je tu evidentně v hlavní roli, byť ještě neřekl své rozhodující slovo. Vzhledem k tomu, že jsou na obzoru další dva Avataři, by to také bylo předčasné.
