Nic to ale nemění na tom, že sbírka Zlaté husy je unikátní, čehož si jsou dobře vědomé i státní galerie, které si zde ve stále větší míře půjčují díla na své výstavy. Vystavuje se i přímo ve Zlaté huse. Tentokrát se zde pustili do projektu, který měla už dávno připravovat Národní galerie nebo podobná instituce.
Práce významného malíře Jana Kubíčka (* 1927) už léta čeká na své zhodnocení. Od jeho poslední větší výstavy v Galerii Václava Špály už uběhlo víc než deset let, o vyčerpávající retrospektivní pohled se zatím nepokusil nikdo. Výstava v Galerii Zlatá husa v Praze je malou ukázkou, co bychom na ní jednou mohli vidět.
Jan Kubíček patří mezi skupinu českých umělců, kteří se od 60. let minulého století zabývali geometrickou abstrakcí s přesahy do konceptuálního umění. Byla zde především lounská skupina: Zdeněk Sýkora, Kamil Linhart a Vladislav Mirvald. K nim má Kubíček blízko nejenom výtvarným jazykem, ale i v postavě Jaroslava Janíka, propagátora moderního umění. Ten působil ve 40. letech v Lounech, později se přestěhoval do Kolína, kde se s jeho působením setkal Kubíček. Všichni bez středoevropské zatíženosti existencialismem nebo mystikou vytvářeli umění, které nacházelo porozumění i za hranicemi. Jenže měli tu smůlu, že ještě než se v 60. letech stačili pořádně nadechnout, normalizace je odřízla od diváků zahraničních i domácích. Podobný divácký dluh se táhne i za Janem Kubíčkem, výstava v Galerii Zlatá husa ho maže jen částečně.
Cejch Zlaté husy
Proč je Kubíček vystaven právě zde? Stejně jako jsou jeho obrazy ovládány s jednoduchou logikou geometrické kombinatoriky, i to má své prosté vysvětlení. Jan Kubíček před lety vytvářel grafickou podobu Technického magazínu. Jako redaktor v něm pracoval i Vladimír Železný. Umělec i galerista se tedy léta znají.
V Galerie Zlatá husa výstava zabírá jen jedno podlaží. To znamená, že je tu jen pár děl, která však v nechronologické instalaci přece jen dávají dobrý přehled o tom, čím se Kubíček zabýval. Nejstarší obrazy tu jsou z let 1963-1964, ještě pod vlivem klasické moderny a lettrismu. Už v roce 1965 se jeho obrazy zjednodušují na několik málo geometrických elementů: kruhů, čtverců a pásů. Formát obrazu dělí osami nebo úhlopříčkami, nejzákladnějšími elementy každé obrazové kompozice.
Jan Kubíček: Geokonstrukce, systémy a náhodyGalerie Zlatá husa, Dlouhá 12, Praha 1 Otevřeno do konce listopadu každé pondělí, úterý a středu od 13.00 do 18.00 |
Současně expanduje měřítko obrazů. Kubíček se tak dostává do polohy kamsi mezi Kazimíra Maleviče a americké minimalisty. Pravidla dělení Geokonstrukce, slovní novotvar, kterým Kubíček označuje geometrické obrazy, nemá žádný kosmologický význam, jak bychom snad jejich název mohli interpretovat. Jde o kompozičně vyrovnané obrazy, jež mohou připomenout podobná, i když o mnoho let pozdější Geometrická zátiší Vladislava Mirvalda.
Chybějící článek vývoje českého umění
Kubíčkovo dílo působí jako dlouho hledaný chybějící článek vývoje českého poválečného umění, který propojuje geometrickou abstrakci s pokusy o konceptuální umění nebo minimalismus. Nejvíce lze litovat toho, že nebylo možné vystavit Kubíčkovy objekty, které na konci 60. let vystavoval v promyšlených instalacích, pracujících s celým prostorem galerie.
Proč by měl mít Jan Kubíček velkou výstavu? Protože jedním z podstatných principů jeho tvorby je variabilita. Z jeho rozsáhlých cyklů nemá smysl ukazovat jen ukázky, ale vyniknou ve své mnohosti.
Specifičnost Galerie Zlatá husa má i svá negativa, vztahující se většinou k divácké vstřícnosti. Není to galerie určená pro bloumajícího kolemjdoucího. Běžného návštěvníka může odradit nutnost zazvonit na ostrahu, o limitované otevírací době nemluvě. Pokulhává i propagace programu. Na webových stránkách galerie se například o současné Kubíčkově výstavě nic nedočteme, protože zamrzly v podobě, jakou měly v srpnu tohoto roku.