Jan Steklík byl všestranný umělec, který svým jemným, hravým způsobem zasáhl do mnoha oblastí. Měl zvláštní humor, který vycházel ze situace, v níž jeho generace po dlouhá desetiletí žila. A jak se dnes ukazuje, totalitní režimy často poskytují umělcům až neuvěřitelně bohatou inspiraci. A to právě plně dokládá tvorba Jana Steklíka i celé Křižovnické školy, jejímž byl spolu s Karlem Neprašem ředitelem.
Kniha ukazuje jeho vývoj, jak začínal koncem padesátých let expresivně laděnými obrazy, ale přitom je v jeho tehdejší tvorbě zřejmé i ovlivnění kubistickým tvaroslovím. Je v ní však zřetelně vidět zrcadlení současné doby a souvislost s mezinárodními uměleckými směry, i když bylo u nás tehdy tak těžké dostat se k aktuálním informacím. Jeho tvorba byla velmi komplikovaná v tom, že se do ní promítl ohlas informelu i figurace. Uměl si najít vlastní výrazové prostředky a kombinoval je s klasickou kresbou.
STEKLÍKKoncepce: Terezie Petišková a Jozef Cseres Brno, Host a Dům umění 2021 |
Patřil k umělcům, které nesvazovaly žádné konvence, kteří ke svým tématům přistupovali po svém a volili výrazové prostředky přesně vyjadřující jejich pocity a vnímání současné skutečnosti. Jeho rané kresby z šedesátých let mají výrazný rytmus, projevuje se v nich neodadaistický smysl pro vystižení absurdity, působí ostře a drsně a přitom zase jemně a lehce.
Monografie poprvé hodnotí Steklíkovo dílo v jeho celku a obsahuje texty pamětníků, kteří ho dobře znali a píší o něm z různých pohledů. (Duňa Slavíková, Paul Wilson). Ve čtrnácti kapitolách pak systematicky analyzoval jeho dílo Jozef Cseres, který ho ovšem charakterizuje v širších souvislostech. Píše, jakým způsobem hledal Jan Steklík svůj výraz koncem padesátých let, jak se vřadil mezi vyznavače informelu na začátku šedesátých let, kdy se setkával například s Antonínem Tomalíkem nebo Zdeňkem Beranem. Strukturální abstrakce mu však brzy nestačila a směřoval k vlastnímu pojetí figurace. Zřejmě nejdůležitějším vyjadřovacím prostředkem se mu stala kresba, ať už ji vytvářel jakýmikoliv prostředky (pero, tuš, propalování) a kombinoval ji často s koláží. V jeho lehounkých črtách se projevoval jeho příjemný a radostný humor, i když z nich někdy vyzařovala ironie. Někdy kreslil s křehkostí připomínající Šímovy pařížské kresby (Vznik mraků, 1964, Padákové kresby, 1964)). Neuvěřitelnou jemnost a trpělivost dokládají kresby perem tuší z cyklu Uhlí, které vlastně tvoří originální verzi informelu. Cseres zmiňuje význam ilustrace pro jeho tvorbu, kterou Steklík ovšem pojímal velmi volně, jako pocit z literárního díla. Nebo dokonce využil již hotové kresby, které se naopak k literárnímu textu hodily. Až kaligrafickým způsobem ztvárňoval krajinu, kterou dokázal vystihnout několika tahy. Přitom vyjádřil nejen prostor, ale i její atmosféru.
Jan Steklík, Ramínko
Důležitou součástí jeho tvorby byly hry v krajině, kdy se v těchto pomíjivých akcích působících velmi lyricky přiblížil land artu. K nejznámějším kresbám Jana Steklíka patří „ňadrovky“, ve kterých uplatnil svůj odlehčený a přitom vlastně ostrý humor. Inspirace Jana Steklíka je velmi různorodá, vytvářel také hudební partitury (Čajová partitura, po roce 2000, Po zarostlém chodníčku, 2014,…). Za zmínku jistě stojí i tzv. dablovky, na kterých se podílel s dalšími umělci (Karel Nepraš, Aleš Lamr, Radek Kratina, Jiří Valoch, …). Důležitou součástí knihy je faktografický text Terezy Petiškové, která velmi pečlivě a důkladně víceméně chronologicky a přitom v širších souvislostech zaznamenala celý umělcův život.
