Lidovky.cz: Poslední vaší režií byla zvláštní hra Juliena Greena Zítřek se nekoná. Jak jste ji objevili a čím vás zaujala?
Upozornil nás na ni kdysi dávno kamarád dramaturg Roman Císař a vrátili jsme se k ní před dvěma lety, protože nám připadala aktuální tématy lidské nejistoty, plytkosti, sobectví, smrti i tíživou atmosférou strachu, věštící katastrofu. Netušili jsme, že přijde pohroma pandemie, která nejistoty ještě znásobí a uvedení o další rok odsune.
Hra nás zaujala i žánrovými přesahy, od poloh melodramatických přes lehkou konverzačku až ke grotesce a hororu, svou nedořečeností, tajemstvími skrytými pod povrchem věcí i znepokojivou statičností, jako by to byl právě jen fotografický portrét rodiny neboli společnosti duchovně zmrtvělé, za nímž si můžeme představit mnohé, nahlédnout i svoje strachy a ubohosti a třeba se jim i zasmát.
Lidovky.cz: Říkala jste, že se při práci na inscenaci nervujete. Jste někdy vůbec spokojená?
Samozřejmě, snažím se i po premiéře dotahovat inscenaci jak v celkovém výrazu, tak detailech, takže prvních zhruba sedm deset repríz chodím na každé představení se zápisníkem a pak dávám připomínky. Občas jde o nuance, které divák vlastně nemůže poznat, ale v součtu jsou pro vyznění a rytmus důležité a taky dávají celému týmu pocit, že někdo hlídá „mantinely“, protože herci se nevidí a někdy se jejich pocit úplně míjí s tím, co z jeviště opravdu jde – funguju tedy asi jako trenér týmu, snažím se je motivovat, „vysílat“ energii.
Až se všechno usadí, je dobré zas čas od času přijít proto, aby věc nezmechaničtěla a neustrnula jen na vnějším výrazu. Když jsou herci živí, souhra je přesná a představení s diváky rezonuje, je to nádhera, ale někdy, i když všichni dělají vše správně, to z nějakých záhadných důvodů nefunguje – třeba proto, že je „biozátěž na trojce“ – a to je pak čiré utrpení. Vím, že „ideálu“ nikdy nelze dosáhnout, ale je dobré o něj usilovat, v divadle i v životě, ale v divadle je to přehlednější.
Lidovky.cz: Mučíte herce? Nebo spíš, s jakými herci se vám nejlíp dělá?Určitě je nemučím, možná je někdy trochu trápím, ale i já se s nimi trápím a trápím se i jejich trápeními. Ti, kdo mě znají, vědí, že dělám všechno pro to, aby byli dobří nejen oni sami, ale aby společně tvořili smysluplnou věc. Je důležité, aby herec, ať je sebevětší osobnost, nehrál jen „na sebe“, ctil a cítil své partnery a nebál se opravdu zkoušet. Nejlíp se dělá s těmi, kdo na mě slyší a dovedou podněty rozvíjet po smyslu věci, nejen bezmyšlenkovitě plnit. Je skvělé, když jsou to navíc fajn lidi, kteří se neberou moc vážně.
Lidovky.cz: Když vás text zaujme, máte hned představu, jak a o čem by se dal hrát? A objevuje se hned před vámi vizuální řešení, nebo se rodí postupně ve spolupráci?
Na počátku sice vím, co mě na textu láká, ale rozhodně nemám jasnou představu, jak na to, všechno je ještě v mlhovině, z níž se vynořují detaily, představy se ujasňují teprve rozpravami s dramaturgem a výtvarníky nad budoucí podobou inscenace. A dál pak s obsazením, až slyším herce číst text, a zase o trochu víc, až začnou jednat v prostoru. To je fáze náročná, kdy se hledají postavy, směr i aranžmá a často se postupuje metodou pokus–omyl aneb „i blbý nápad je třeba vyzkoušet“.
Lidovky.cz: A co vás v tom celém procesu baví nejvíc?
Nejlepší období je, když už se herci ve věci orientují, volněji si hrají a navzájem se inspirují, a přitom premiéra je ještě relativně daleko, kdy se hledají nejlepší možnosti výrazu, to mě baví, ta hravost a neuzavřenost…
Poslední tři týdny zkoušek, kdy se inscenace skládá dohromady, přichází scéna, hudba, kostýmy, ustaluje se styl a rytmus, je práce nejefektivnější, zároveň i nejvíc vyčerpávající, a nejen proto, že jsem 12 hodin denně takřka bez pauz a víkendů zavřená v divadle, v Dlouhé navíc v podzemí. Vrcholí sice tvůrčí kvas všech, ale všechno dostává neodvolatelné rysy a smířit se definitivností mně přijde někdy zatěžko. Proto i po premiéře ještě tu a tam přijdu s drobnými změnami.
Lidovky.cz: Přitahují vás těžké, ambivalentní texty někdy i s duchovní tematikou a zároveň máte ráda komedie, vaudevilly, operetky, i když si pamatuji jen kouzelnou Mamzelle Nitouche. Ale sem patří i hudební komedie, frašky a těch bylo též dost. A obojí vám jde. Jak to, že jste takhle „rozpolcená“?
Rozpolcená, nebo možná kompletní? Dělám-li komedii, rozhodně víc se při zkouškách zasměju, ale asi jen do poloviny zkoušek, pak už se mi začne stýskat po něčem vážném a to samé naopak. Očistný je smích i pláč, na což někdy lidi dnes zapomínají a chtějí se jen „bavit“. Člověk je utkaný z látek světlých i temných, vznešených i nízkých, takže jestliže divadlem hledáte podstatu člověka a bytí, nutně musíte všechny ty stránky zkoumat. A střídat autory, styly i žánry, je myslím ozdravné pro mne, pro soubor i diváky.
Důležité je téma, myšlenky, které text nese, jestli autorův úhel pohledu či styl vás může inspirovat a rezonovat s vaším současným pocitem i kontextem společenským… a je jedno, zda se jedná o stovky let starý text, drama, či nějakou operetku. Tak jsem se svým dramaturgem Štěpánem Otčenáškem uvažovala už před čtyřiceti lety v začínající Řeznické i pak v mnohem větším Divadle v Dlouhé, kde se žánrová pestrost, objevování dosud nehraných či méně známých textů a otevřenost stylům a poetikám stala i základem naší koncepce.
Lidovky.cz: Čtete hodně a kde nejvíc nacházíte inspiraci?
Odmala jsem hltala příběhy, vyprávěné, slyšené v rádiu, později čtené, viděné ve filmu či televizi a na divadle, které na mě zapůsobilo nejmagičtěji nejspíš tím, že se vždycky děje a přes veškerou „nacvičenost“ i vytváří živě se všemi účastníky „právě teď“, jen v té jisté neopakovatelné chvíli. Ve všem umění, v historii, odborné literatuře i třeba v braku nacházím inspiraci nebo mi spíš otevírají další pohledy na svět. Studnicí inspirace jsou vlastní prožitky, nejen ty mezní, ale i drobné detaily, gesta, tóny a vůně, které uvázly v paměti, inspirují mě nejen konkrétní příběhy, myšlenka či forma, ale i atmosféra, energie, pocit, často i sen.
Lidovky.cz: V roce 1996 jste se s dramaturgem Otčenáškem, Danielou Šálkovou a několika herci spojili s Janem Bornou a jeho skupinou z Dejvického divadla a zvítězili ve výběrovém řízení na Divadlo na Starém Městě, dnes v Dlouhé. Letos je to čtvrt století, jak na tu dobu vzpomínáte?
Byla to léta šťastná, zpočátku jsme byli trochu nejistí, jestli to spojení bude dohromady fungovat, jelikož herci těch dvou skupin se do té doby neznali a báli se, jestli diváci začnou chodit do neověřeného divadla, ale měli jsme už přece jen nějaké fanoušky z dřívějška a hlavně vůli a chuť do společné práce. Navíc jsme přenesli některé inscenace z bývalých působišť, takže jsme už v první sezoně mohli mimo dvě nově nastudované inscenace (Kdyby prase mělo křídla a Konec masopustu) nabídnout během jednoho čtvrtletí asi dvanáct titulů a spustit divadelní provoz hned naplno.
Ale nebylo to jednoduché, získat jak nové diváky, tak kvalitní technické pracovníky, navíc technické zázemí bylo strašné, stejně jako nehostinné, vybydlené prostory divadla. To vše se ale měnilo stále k lepšímu, hlavně pak díky popovodňové rekonstrukci, a už delší dobu máme skvělé lidi v technice i výtečný zvukový a světelný park.
Lidovky.cz: Jan Borna se potýkal s těžkou chorobou a divadlo mu pomáhalo přežít. Jak jste tohle období prožívali, chybí vám?
Honzovi tu nemoc diagnostikovali, už když jsme nastoupili do Dlouhé, takže jsme od začátku museli počítat s tím, že jeho zdraví je křehké a choroba se bude zhoršovat. Naštěstí měl silnou vnitřní rovnováhu, nemoc zvládal srdnatě i vesele a určitě ho posilovalo, že se mohl opřít o bezvadnou rodinu, o své herce a nás v divadle, kde až do konce mohl pracovat, i když posledních pět let s velkými omezeními a s vydatnou pomocí Mirka Hanuše. Chybí nám určitě Honzův humor, často na něj myslím, jak by komentoval tu kterou situaci, kdyby byl „ve formě“, a jak bychom se zase váleli smíchy…
S Bornou mnohé odešlo a přirozeně nastaly změny. Od počátku jsme v divadle pracovali i s hosty, vynikajícími režiséry, výtvarníky, hudebníky i herci, abychom v poměrně velkém divadle mohli nabídnout co nejzajímavější repertoár i obsazení širokému spektru diváků. Občas přibyla nějaká herecká posila do angažmá, tu a tam někdo odešel na volnou nohu, ale stálý soubor se neměnil. Když se přiblížilo dvacetiletí divadla, vybrali jsme si tehdy společně s Bornou jako nové režiséry a perspektivní umělecké šéfy duo SKUTR – Lukáše Trpišovského a Martina Kukučku. Vytvořili u nás dosud čtyři inscenace, doplnili soubor o nové, mladší herce a teď v listopadu, k výročí divadla, uvedou premiéru Mistra a Markétky.
LN: Už delší dobu pravidelně hostujete i v Městském divadle v Brně. Jak tato spolupráce vznikla?
Stanislav Moša tam mně a Štěpánovi nabídl angažmá, když jsme se po neshodách s vedením Labyrintu ocitli na volné noze, ale my se tehdy chtěli postarat i o skupinu herců, co odešla s námi. Brzy nato jsme pak založili Dlouhou a měli hodně práce tam, takže trvalo vlastně dalších sedm let, než jsme se odhodlali hostovat prvně v Brně. A to právě i díky Standově velkorysé nabídce, že si tituly i herce můžeme vybírat sami. Podařilo se nám tam udělat 14 inscenací, často šlo o náročnější, nehrané texty Calderóna, Kleista, Merežkovského, Bernharda, Senecu, Walsera, Gogola, Dürrenmatta… naposledy jsme tam uvedli Žebráckou operu Václava Havla.
Lidovky.cz: Co vám práce v Brně dává a co bere?
Pro mě není lehké příliš měnit lidi, s nimiž dělám, chce to čas a trpělivost poznat se a dorozumět se všemi a čas zkoušek je omezený. Asi bych našla spřízněné duše i jinde, ale v Brně jsem měla dobré podmínky, výborné herce i další spolupracovníky a našla mezi nimi i přátele, svou druhou „divadelní rodinu“. Mohli jsme si tam se Štěpánem taky vyzkoušet tituly, na které jsme v Dlouhé zrovna neměli obsazení.
A bylo to pro mě i vytržení z uspěchané Prahy, do divadla jsem mohla dojít pěšky, a jelikož jsem zkoušela vždycky v čase kolem léta, i nejtvrdší práci tu provázel pocit jakési téměř dovolené – rozmanité kulturní akce, výlety do okolí. Ráda jsem se tam vracela. Co mi práce v Brně brala? Kromě nervů, které mi asi bere každá práce, snad jen čas, který jsem třeba mohla věnovat jinému divadlu. Opravdu jsem hodně nabídek musela odmítnout čistě proto, že za rok bych už více režií než „doma“ a tam nezvládla.
Lidovky.cz: V divadle jste už strávila pomalu čtyřicet let, tedy dobu, kdy také došlo k zásadní proměně podmínek. V čem se české divadlo změnilo nejvíc?
Nové technologie, zvlášť internet, změnily a zrychlily všechno. Odrazilo se to už kdysi v „klipové kultuře“, teď si stále častěji stěžujeme, že jedna událost ihned vymazává z paměti druhou, že všichni jen koukají do mobilů a mnozí mají problém se soustředěním, jsou neschopní rozeznat pravdu pod tlakem množství informací a dezinformací, studenti že mají stále větší problém porozumět významům textu a souvislostem, není čas ani trpělivost a všude se líp prosazují jednoznačná, zjednodušující sdělení a vizuální atak. Prchá se vpřed, poznatky se „neukládají“, paměť chřadne.
I pro divadlo je těžké nejít vstříc trendům, jak jinak se domluvit, jak najít cestu k divákům? Jako každé umění je taky ale zárukou kontinuity, navazuje na minulé a často předjímá budoucí, takže by se nemělo jen přizpůsobovat.
Lidovky.cz: Jak je na tom divadlo po covidu s diváky?
Vlny zájmu a odlivu diváků byly vždycky, třeba v 90. letech celkem logicky nastala velká krize. Dnes může hrozit divácký odliv, protože někteří nemají chuť sedět v divadle v rouškách, teď je zas může strašit nový nárůst nakažených či zdražování všeho. Mnozí si taky zvykli v té covidové pauze sledovat kulturu na počítači. Ale divadlo je setkání živých lidí s živými lidmi, společný, nezprostředkovaný zážitek „teď a tady“ a nenahradí ho ani nejrůznější vynalézavé nápady „online“, telefonát herečky s divákem zůstane jen telefonátem.
A ani divadlo v přímém přenosu – kamery neobsáhnou vše, celek, atmosféra i vůně a ta „kolektivní duše“ tam vždycky chybí… To určitě cítí všichni divadelní fanoušci i studenti, kteří se – aspoň k nám do Dlouhé – vracejí i v těch rouškách a dávají nám najevo radost, že se zas hraje.
