LN Mezi vaší předchozí knihou a současnou je deset let. Dříve jste psala hodně o osobních vztazích. V nové sbírce se objevují nová témata, ovlivněná vaším pobytem na Baltu. Proč právě tam?
Získala jsem dvakrát stipendium od lotyšského literárního domu Ventspilshouse ve městě Ventspils. Hodně mi pomohlo, že jsem mohla odjet pryč z Prahy, kde mě jinak všechno ruší. Původně jsem tam jela pracovat na jedné divadelní hře, ale nakonec jsem začala znovu psát básně. Často jsem se procházela po pobřeží. Hodiny a hodiny jsem vysedávala u moře. Je to živel, který mě fascinuje. Jen stojíte a vnímáte, že je mocnější než člověk.
LN Jak se vlastně žije v literárním domě?
Je tam zhruba deset autorů z celého světa. Každý má svůj pokoj a kdo chce, může si povídat s ostatními, kdo nechce, zaleze si do pokoje. Já jsem radši sama v sobě. Užívám si ticho a klid. Když mě něco zaujme, tak to napíšu na jeden zátah. Pak nechám báseň odležet, třeba pár dnů nebo i měsíců. Osekávám text, až na dřeň. Chci vytvořit kompaktní obraz, kde nesmí být ani jedno slovo navíc.
LN Jedna z nových básní je o vaší cestě po pobřeží. Zdá se, že jste šla až na konec světa.
Ano, vídala jsem v dálce jeden bod, který mě přitahoval. Chtěla jsem se tam podívat. Nejdřív jsem myslela, že k němu dojdu za pár minut, ale nakonec mi cesta trvala tři hodiny. Když jsem byla u cíle, tak jsem zjistila, že za ním je ještě další kus země. Napadlo mě, že to tak možná má být i v životě: jakmile dosáhnete určitého cíle, musíte si najít nový.
Kateřina Rudčenková
LN Často zmiňujete klid, ustálení. Jako byste našla svoje "doma"?
Na to se mi těžko odpovídá. Není to tak, že bych měla jedno jediné místo, já si své "doma" nosím sama v sobě. Dlouho jsem bydlela v našem rodinném bytě. Měla jsem k němu silný vztah, ale zároveň jsem vnímala, že je v něm stále přítomná minulost, vzpomínky. I když jsem si do něj přinesla něco nového, to původní zůstávalo. Musela jsem se odstěhovat, abych se od toho odpoutala.
LN Hlavně v dřívějších knihách jste se nebála detailních erotických popisů. Bylo pro vás snadné dávat svůj svět všanc?
Snadné to vždycky není. Popisuji chvíle, které jsou pro mě důležité, někdy je to hodně intimní. Když jsem psala prózu Noci, noci, tehdy jsem nemyslela na to, že by moje texty mohly někomu ublížit. Několik mých blízkých se v nich ale poznalo a nebyli zrovna nadšení. Teď už se raději předem ptám a občas se mi to stává, že slyším "tohle tam rozhodně nepiš", a já to vždy respektuji. Už nechci nikoho zraňovat.
LN Občas předčítáte svoje texty na veřejnosti. Jaké to je, číst básně nahlas?
Někdy je to náročné, když jsou tam velmi osobní pasáže. Dřív jsem psala o smrti s takovou lehkostí, drzostí a teď už ji beru jinak, protože se to dotýká mých nejbližších.
LN Kromě poezie a prózy se věnujete také divadlu. Ve hře Niekur/Nikde jste se inspirovala vaším vztahem mezi českou spisovatelkou a litevským básníkem. Zajímalo vás, jak budou vypadat vaši hrdinové na scéně?
Byl to pro mě zajímavý proces. Nejdřív jsem ten vztah prožila, pak popsala a nakonec se z něj stala divadelní hra. Zajímalo mě, jak se dá zhmotnit na divadle. Chodila jsem se dívat na zkoušky, jednou jsem dokonce musela dovysvětlit, jak správně zahrát určitou milostnou scénu. Doufala jsem, že hlavní roli, litevského básníka, bude hrát David Prachař. Milan Hein (majitel Divadla Ungelt - pozn. red.) chtěl ale oslovit kmenového herce Ungeltu, který by nebyl tak časově vytížený. Nakonec to hrál Miroslav Etzler a myslím, že mu to moc nesedlo. On se s rolí neztotožnil, po představení říkal, že to je "feministická p...vina", zato Helena Dvořáková, která hrála jeho partnerku, byla skvělá.
LN Divadelní hry se možná dostanou k většímu publiku než sbírky básní. Myslíte, že vám nyní pomůže cena Magnesia Litera, aby inspirovala ke čtení poezie?
Nevím, jestli je to k něčemu dobré. Najednou byl o mě velký zájem ze strany médií. Byla jsem v televizi, v novinách. Možná se o mně dozvědí lidé, kteří mé knihy nikdy nečetli. Nejsem si ale jistá, jestli se pustí do čtení poezie. Spíš se obávám, že poezie bude vždy tak trochu stranou hlavního proudu. Moje knihy znají hlavně lidé z okruhu básníků. Dvě knížky už vyšly i v zahraničí. Zájem je, ale já se v tom nijak aktivně neangažuji. Nějak nemám potřebu se někde "nabízet", pokaždé se to stalo shodou náhod, většinou jde o iniciativu ze strany překladatelů.
LN Co máte letos v plánu?
Snažím se zkombinovat práci a psaní. Každý den jsem v redakci, dělám korektury pro jeden časopis. Když mám volnou chvilku, tak chci psát, teď mám rozpracovanou jednu prózu. Mám velkou radost, že mě nedávno pozvali studenti JAMU. Líbila se jim moje hra Niekur, trochu ji přepracovali a dali tomu nový rozměr. Výsledek byl živější než moje původní verze. Na podzim se chystám do Španělska na překladatelský seminář. A v květnu mě čeká cesta do Bělehradu, kam mě pozvali na festival evropských básníků.
