„Člověk cítící, ne rozumový– to bylo jedno z hesel Nižinského. Nebál se porušit pravidla, aby posunul umění dál. Byl absolutně oddaný,” říká Sergej Polunin a dodává: „A jak každý ví, já vyznávám podobnou filozofii. Nejsou to rozumové schopnosti člověka, které jsou za naším poznáním, a posouvání vlastního myšlení je něco, čemu jsem totálně oddán. Yuka Oishi pro mě na podiu navodil tak intenzivní spojení, že během svého vystoupení pokaždé cítím Nižinského přítomnost.”
Sergej Polunin se narodil 20. listopadu 1989 v ukrajinském městě Cherson, ale rodina se kvůli jeho pohybovému nadání brzy přestěhovala do Kyjeva. Veškeré rodinné finance šly na jeho taneční budoucnost – zatímco matka zůstala se synem, otec odjel jako manuální pracovník do Portugalska a babička jako ošetřovatelka do Řecka.
Opět je spojil až Poluninův úspěch. Ve třinácti letech uspěl v konkurzu do prestižní Royal Ballet School v Londýně. Podle svých slov znal jen balet a spánek, tančil víc a lépe než všichni ostatní, takže už ve dvaceti se stal nejmladším prvním tanečníkem.
Jenže zároveň ho balet přestával bavit. Vzal mu dětství i pubertu - a on si to začal vynahrazovat. Alkohol, drogy, skandály. 24. ledna 2012 londýnský Královský balet opustil. Zdůvodnil to slovy: „Umělec ve mně umřel.“
Vzřísit mu ho o tři roky později pomohl až slavný fotograf a režisér David LaChapelle, který s ním natočil klip na píseň Take Me To Church irského zpěváka Hoziera. Video se stalo internetovým hitem a jméno Sergeje Polunina synonymem baletu. A to ho k němu přivedlo nazpátek.