Moriarty vezou do Archy barvitý americký sen

Francouzi to mají se Spojenými státy složité. Jejich země je často považovaná za světové centrum antiamerikanismu, zároveň ale právě tam bývají tvůrčím způsobem zpracovávány vlivy amerických vzorů, k nimž tamní pokračovatelé dokážou vzhlížet s úctou vpravdě devótní. Francouzští filmoví tvůrci dokázali svého času přistupovat k americkým žánrům s pietou jindy vyhrazenou pro velké umění. Také díky nadšenému přijetí na francouzských přehlídkách se mezinárodně etablovali mnozí zaoceánští tvůrci. Jim Jarmusch, Woody Allen a další možná nejsou doma proroky, jejich Francouzi jim ale rozumějí.

Stejně tak živá je i tradice amerického exilu ve francouzské metropoli – v 50. letech to byli skvělí jazzmani (jak to zachytil třeba kouzelný snímek Around Midnight – mimo jiné óda na francouzsko-americké přátelství), v nedávných letech zas například Josh Pearson – jestli dnes někdo naplňuje ideál jurodivého umělce z texaské pouště, je to právě on.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Není se proto co divit, že kapela Moriarty, jež zní tak americky, že to už snad víc nejde, má základnu právě ve Francii a většina jejích členů je frankofonní. Hlas, s nímž hudba té skupiny stojí a padá, je ale „originál“ – zpěvačka Rosemary Standleyová do Francie přijela z Nového světa. Už volba názvu kapely byla projevem hrdého a možná naivního přihlášení se k americkému ideálu života na cestě, jak ho představuje Kerouacův hrdina Dean Moriarty, při četbě o jehož osudech se kdekterému Evropanovi tetelilo srdce nad představou svobodných dálav.

Hudba Moriarty tenhle zážitek docela přesně evokuje, je to vyjádření spíš nějakého snu o Americe než reálného kontaktu. Oblaka prachu se v té imaginární zemi spíš dekorativně vznášejí nad vyprahlou zemí, než aby škrábala v krku.

Šantánový amalgám

Moriarty hrají amalgám toho, čemu se za mořem říká „roots music“ – blues, country, občas probleskne vliv irského folkloru. Spojují to do nostalgicky a trochu šantánově působícího koktejlu, je snadné si do jejich nahrávek domyslet praskání ohrané vinylové desky. V písních z jejich první, čtyři roky staré desky Gee Wizz But This Is A Lonesome Town je ta posmutněle snivá vlna hodně výrazná.

Druhé album The Missing Room, jež bude kapela v Arše představovat, je – ovšem na jejich poměry – trochu tvrdší. Rosemary Standleyová dává písničkám Moriarty přesně to, co potřebují – svůdnost, občas trochu ztracenosti nebo zase ironie a také šťávu. Může připomínat kanadskou pop jazzovou královnu Madeleine Peyroux nebo fatální truchlivou rockerku Hope Sandovalovou.

V jejím hlase je ale také velká vitalita, chuť si ty písničky taky trochu užít. Koncerty Moriarty jsou také ve srovnání s komorně či kavárensky, barově laděnými studiovými nahrávkami výrazně energičtější. Standleyová má dar z pódia zářit, kytarista Charles Carmignac zas umí svou hru ozvláštnit vskutku pozoruhodnými tanečními kroky. Z klipů na YouTube to tak alespoň vypadá a YouTube přece, jak známo, nikdy nelže.