Jeden ze stěžejních českých umělců 20. století se nejprve věnoval literatuře, později se přiklonil k výtvarnému umění, které ho proslavilo. Byl znám i jako odpůrce komunistického režimu, kterým byl donucen k emigraci. Usadil se ve Francii, kde získal i občanství. V roce 1990 stál spolu s Václavem Havlem a Theodorem Pištěkem u zrodu Ceny Jindřicha Chalupeckého, která se od té doby udílí mladým umělcům. V roce 1997 se s manželkou, výtvarnicí Bělou Kolářovou vrátili do Čech.
Sbírka Mládkových vznikla po Kolářově první výstavě v Guggenheimově muzeu v New Yorku v roce 1975. Díla Mládkovi po výstavě zakoupili a vytvořili tak základ sbírky, kterou v následujících letech doplňovali a rozšiřovali. Od roku 2003 je kolekce součástí sbírek Muzea Kampa.
Sbírka má mimořádný rozsah
"Na Kolářově sbírce Jana a Medy Mládkových je pozoruhodný její mimořádný rozsah a také takřka výhradní soustředění na zásadní období 40. až 80. let," říká kurátor výstavy Jiří Machalický. Tehdy totiž umělcův názor krystalizoval a zvolna se stával důležitou a originální součástí evropského současného umění. Později Jiří Kolář své nápady do důsledků rozvíjel a obohacoval dalšími objevy a technikami, ale základ již byl dán a směr vývoje v podstatě určen.
Jiří Kolář at Radio City Hall, 1970
Dobře jsou ve sbírce zastoupeny už rané koláže, které Kolář nazýval obrazové básně, spočívají v nalepování nalezených novinových a časopiseckých fotografií na bílý karton. Kolář těmto pracím říkal konfrontáže, promítají se do nich určité souvislosti, které nejsou na první pohled zřejmé a každý si je může vyložit jinak.
Osobité techniky rozvinul po letech experimentů hlavně na konci 50. a počátku 60. let. Jedním z časných objevů se stala muchláž, v níž se zmačkáním obrazů (reprodukcí, map, notových záznamů) deformovaly původní motivy, aby je bylo možné vnímat z nezvyklých úhlů pohledu. Jinou důležitou technikou se stala roláž, která vznikala rozřezáním reprodukcí na proužky. Ty pak autor podle určitých pravidel přeskupoval do nových kompozic. V prolážích se zase jiným způsobem prolínaly různé světy či epochy.
V umělcově díle nechybějí ani klasické koláže, v nichž využil svou literární i obrazovou představivost. Antikoláže vytvářel zmizením základních motivů z reprodukcí známých děl. Třeba z Rousseauova autoportrétu z Národní galerie vyňal právě malířovu postavu. Tak donutil diváka k zamyšlení, k nezvyklému způsobu vnímání reality.
