Ale taky měl kamarády; některá silná přátelství přežila i změnu režimu a poměrů. Jeden z nich technologicky vyhladovělé společnosti úspěšně prodával počítače. Potkali se; i v hektické době pro sebe našli pár slov. „Co děláš, Ivane? Nahráváš, nahráváš?“ ptal se. Dotázaný zavrtěl smutně hlavou: „Bez peněz do studia nelez.“ Novopečený podnikatel poplácal muzikanta po rameni: „Ale ty já mám – a dám ti je!“ Svůj slib dodržel. „Ze dne na den jsem měl peníze, ale muzikanty žádné. Byl jsem sám, bez kapely. A tak jsem jako ve filmu Sedm statečných začal křižovat Prahu a hledat vhodné hudebníky. Nakonec jsem je našel – přesně sedm. Proto je na desce napsáno Ivan Hlas + 7,“ vzpomíná hanspaulský písničkář.
zdroj: www.youtube.comA byli to samí mistři, všichni to se svými nástroji uměli jako Britt s nožem – Václav Veselý na elektrickou kytaru, Jan Ponocný na kytary všeho druhu, Petr Pištora na klávesy, Richard Dvořák na piano, Petr Mašek na basu a Pavel Skala za bicími! K vokálnímu mikrofonu byl navíc přizván Zdeněk Hříbal z kapely Bílá nemoc – dobrý zpěvák a osobní lékař Ivana Hlase; jeden nikdy neví!
Krej mi záda / Marie K.Hudba a text: Ivan Hlas Stručnej příběh chci vám říct Falešně hrál kvůli ní Recitativ: |
Točilo se v srpnu v Podolí, nad plaveckým bazénem. Jiří Mirovský, řečený Mirda, tam vlastnil Mirdovo hudební studio; vlastně studiíčko. „Mám rád, když je natáčení uvolněné – spíš hudební mejdan než práce,“ tvrdí Ivan Hlas. „Jenomže tohle bylo až rozvodněné natáčení – akorát tu vodu nikdo ve studiu nepil; tu jsme přenechali plavcům v bazénu. Dnes už bych nic takového nedovolil, ale tenkrát to tak chodilo.“
Jedna hospoda stála na kopci, hned vedle studia; zavíralo se o třiadvacáté hodině. To podolské knajpy bývaly ke svým návštěvníkům pohostinnější. „V jedné z nich se někdy nad ránem strhla rvačka, dost ostrá,“ vzpomíná Ivan Hlas, jejž zážitek inspiroval k písni Krej mi záda, Marie K. „Teďka se brání / a tři na něj jsou / v Podolí temná je noc / když marně volá tu svou,“ zpívá dodnes.
Celá píseň vznikla ještě tu noc, Ivan Hlas do ní vetkal vyznání lásky a prosbu zároveň: „Ve stoce ležím / hlavu mám jako střep / tak mi ji proboha slep / nebo už nebudeš mou.“ Nikdy se z tohoto volání o pomoc nestal hit, ale mnoho lidí si písničky na desce Cesta tam a zase zpátky dobře všimlo. Alespoň podle slov jejího autora: „Spousta lidí si myslela, že tahle písnička má něco společného s Franzem Kafkou a jeho románem Proces. Často se mě ptali, co má Marie K. do činění s literární postavou bankovního prokuristy Josefa K. Odpověď je snadná – vůbec nic! Marie K. je moje žena Marie Kateřina. A já si právě při psaní této písně uvědomil, jak moc ji potřebuji, aby mi kryla záda – zkrátka nějaký ten pevný bod ve vesmíru, který by pohnul mými zlozvyky. Nebo mě aspoň po všech těch pádech zase postavil na nohy...“
Druhý den ji začala kapela nahrávat. Šlo to rychle, až... až na recitativ, který si do ní Ivan Hlas vymyslel: „Tak skončil příběh / co chtěl jsem vám říct / je o chlapci, co se neuměl smát / měl velkou žízeň / taky karty měl rád / a holku milovanou / tu svoji Marii K.“ To nemohl říkat on, to chtělo docela jiný hlas. „Ale čí? A kde ho vzít?“ bloudil Ivan Hlas očima po nahrávacím studiu. Zarazily se až o hřmotnou Mirdovu postavu.
„Měl vousy až po pupek, což mu dodávalo velmi důstojného vzezření. Venca Veselý tehdy zachytil můj pohled a povídá: ‚Mirda je pro to ideální!‘ Souhlasil jsem. Ostatně šlo přesně o půlminutovou promluvu – co by se na tom dalo zkazit? V nejhorším to pojedeme nadvakrát. Nikdy by mě nenapadlo, že těch třicet slov budeme natáčet déle než celou píseň – padla na to většina dne!“
Nej hity každé pondělíPříště - Žalman a spol.: Píseň malých pěšáků |