LN Vybavíte si chvíli, kdy se lámal chleba a vy jste vyměnil profesi režiséra za producenta?
To bylo v opojné době začátku devadesátých let, kdy se najednou mohlo úplně všechno. Tehdy jsem si intenzivně uvědomoval, že už nikdy nechci zažít to, co bylo, být vystaven ponižování, šikanování a závislosti na nesmyslných rozhodnutích druhých. Chtěl jsem nést zodpovědnost sám za sebe, za svou práci, a hlavně dělat to, co mě těší. Také jsem chtěl být užitečný a podpořit společenskou změnu. Proto jsem založil Febio. Jsem z vesnice, byl jsem zvyklý starat se sám o sebe. Ve Febiu jsem chtěl točit hlavně své filmy, a to jsem na začátku také dělal. Ale odezva byla taková, že jsem musel přibírat další tvůrce. Postupně se projekt rozrostl do nečekaných rozměrů. Abych zvládl chod studia, musel jsem upustit od režie. Z obdobného nadšení jsem založil i Febiofest, kdysi malou přehlídku, v podstatě akci pro kamarády, která mě však brzo také přerostla.
Před dvěma lety jste uzavřel tehdejší ročník Febiofestu se slovy, že končíte, že pokud bude další ročník festivalu, tak bez vás. Co rozhodlo o tom, že je to teď jinak?
Cítil jsem únavu a stereotyp, chyběl mi důvod jít dál, chtěl jsem vypnout. Zpět mě přitáhl záměr vybudovat svou vlastní televizi. Spojení festivalu a televize by mohlo velmi dobře fungovat, jedno by podporovalo druhé. Proto nakonec zvítězil zdravý rozum nezničit něco, co jsem po léta piplal. V prvním momentě vždycky reaguju emotivně, stále se ve mně tříští bohém a podnikatel, režisér a producent. Když mi bylo čtyřicet, založil jsem Febio a začal žít druhou polovinu života, docela jinak než tu první. Dřív jsem byl, jako většina umělců, schopný jen sobecky emocionální reakce, nevidět les pro jeden strom. Teď už se umím zklidnit a všechno racionálně zhodnotit.
Někdy v té době také přestala Česká televize vysílat pořady Febia, které byly celá devadesátá léta velmi úspěšné.
Proto jsem chtěl ukončit i činnost Febia. Některým lidem z České televize se nás konečně podařilo odsunout z obrazovky a já se už nebránil, měl jsem pocit, že doba Febia se stejně už naplnila. Oko, Gen, Genus, Česká soda, Jak se žije... – to byl svým způsobem fenomén devadesátých let. Neumím si představit, že by mi dnes dal někdo v ČT takový prostor pro autorskou tvorbu. V devadesátých letech prostě ještě v České televizi byla určitá dramaturgie a také snaha něco dělat, hledat nebo změnit.
Kdy podle vás přišel v České televizi zásadní zlom?
Řekl bych, že po odchodu Iva Mathého. To začala upadat. Ne že by byl Ivo Mathé nějaký vizionář, naše vztahy byly dokonce dost napjaté, ale své práci rozuměl, televizi měl rád a dovedl naslouchat i jiným názorům. Dnes se rozdíl mezi komerční a veřejnoprávní televizí vlastně už setřel a služba ČT veřejnosti mi přestává být jasná. Už je to jen splašený vlak, který má nekonečné zásoby paliva a jídelních vozů, do kterého občas někdo naskočí nebo z něj vyskočí, ale nikdo neví, nejen kam právě jede, ale ani kam by měl dojet.
Publicistika se ale v ČT dělá pořád, i dokumenty tam mají své místo. V čem byla podle vás produkce Febia tak jedinečná?
Vždy jsme mysleli na to, aby naše pořady neztratily svou hodnotu v čase, aby se daly znovu vysílat i za deset, dvacet let a sloužily jako kdykoli využitelný archiv. Třeba patnáctiminutový Gen se stříhal z deseti i dvaceti hodin natočeného materiálu. Nevím o žádném jiném dokumentárním cyklu, který by měl tak vysoký počet repríz. Přesto jsem neustále musel čelit výtkám, že vyrábíme dráž než jiní. Upřednostňovaly se lacinější pořady a bylo jedno, že se odvysílaly jen jednou či dvakrát.
Logickým vyústěním vaší deziluze bylo využití možnosti digitálního vysílání a založení vlastní televize. TV Febio měla zahajovat příští týden, nebude. Proč?
Kdyby se všechno vyvíjelo normálně, tak bychom ve čtvrtek, v den zahájení Febiofestu, začali vysílat. Důvodů, proč to tak není, je víc: nedokonalá legislativa, monopolní postavení a chování TV Nova, ale i nedostatečný zájem politické reprezentace situaci vyřešit. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání sice udělila licence pro digitální vysílání, ale například TV Nova, která se neúspěšně ucházela o další čtyři kanály, její rozhodnutí napadla, což vedlo k soudním žalobám a soud rozhodnutí rady zrušil. Ukázalo se, že asi musí dojít ke změně legislativy, protože tyto žaloby mohou být nekonečné a žádná nová televize tady nikdy nemusí vzniknout. Nova má analogovou licenci až do roku 2017 a chce z této situace vytěžit co nejvíce. Když si k tomu připočteme, že řada politiků Novu potřebuje a jít proti ní by znamenalo najít odvahu, tak se to asi hned tak nepodaří…
Když jste uvažoval o pozastavení Febia a předání Febiofestu, pomýšlel jste na to, že se zase vrátíte k vlastní tvorbě?
Návrat k vlastní tvorbě vyplynul z potřeby dokázat, že jsem ještě umělec. Vzpomínám si, jak jsem stál při desátém výročí Febia se spolužáky z FAMU a jeden z nich řekl: Když vidím Fera, je mi smutno, jak skončil, vždyť byl nejtalentovanější z nás všech... Hodně se mě to dotklo a začal jsem myslet na nějaký svůj projekt. Říkal jsem si, co po mně tady jednou zůstane? Patnáct ročníků Febiofestu?
Jaký je tedy osud vaší České komedie, proč už se netočí?
Plány na film zastavilo právě rozhodnutí vybudovat televizi. Všichni, kdo mě k tomu přemlouvali, říkali, že film můžu natočit kdykoli, ale televizní licence se udělují právě teď. Připustil jsem, že je to výzva. Také musím přiznat, že jsem se filmařské profesi trochu vzdálil a že nebude lehké se do vlastního filmu pustit. Navíc nedokážu dělat dvě věci najednou. Scénář zatím leží ladem, nikomu ho nenabízím, je to moje osobní téma, promítá se do něj řada momentů a zkušeností, o kterých si myslím, že jsou na jiného tvůrce nepřenosné.
Jak dnes vzpomínáte na své filmařské začátky, na dobu, kdy jste studoval na FAMU?
Přišel jsem na FAMU po třech letech na bratislavské Filozofické fakultě, kde vládla tuhá normalizace. Na FAMU byla nečekaně liberální atmosféra. Hned na začátku jsem měl zásadní zážitek: druhý den pobytu v Praze mě sbalila policie, šli jsme s kamarádem z hospody a policajti na nás hodili nějaké vandalství, což byl nesmysl. Byl jsem tehdy takový vesnický neotesanec, když mě někdo neprávem nařkl, bránil jsem se, policajt nepolicajt. O to hůř to dopadlo. Zatímco kamaráda pustili, mě zbili do krve a svázali. Druhý den mě pak na policii zachraňoval před trestním stíháním můj profesor s tím, že budu potrestán ve škole. Logicky mi hrozil vyhazov, ale nevyhodili mě. Nikdy do té doby jsem nezažil, že by se někdo, kdo mě ani pořádně neznal, za mě takhle postavil. S takovou velkorysostí jsem se pak setkal na škole ještě několikrát. Třeba na konci prvního ročníku za mnou přišla profesorka a nabídla mi peníze, abych nemusel chodit po brigádách, soustředil se na studium a neusínal na seminářích. Nechtěla nic vracet, chtěla jen slib, že jednou sám nezištně pomůžu někomu, kdo to bude potřebovat.
Takové zkušenosti vás musely hodně povzbudit...
Velmi, tím spíš, že jsem nechápal, čím v lidech vzbuzuji takovou důvěru. Byl jsem trouba z vesnice, jediný můj vklad byla možná určitá otevřenost a citlivost. A asi jsem měl trochu jiné vidění světa než mí spolužáci, což plynulo z mé odlišné životní zkušenosti. Když jsem pak na konci prvního ročníku dostal nejlepší ohodnocení, zatáhli mě dva spolužáci na záchod a dostal jsem do držky za to, že prý jsem kariérista a nedržím s kolektivem. Dlouho jsem měl pocit, že na FAMU nepatřím a že se mám vrátit domů. Ničemu jsem tady nerozuměl a zdálo se mi, že mě drží na škole jen jako exota, který na rozdíl od jiných nemá umělecké rodinné zázemí a není „ničí syn“.
Kde jste sebral odvahu zkusit to na tak prestižní škole, jako je FAMU?
Do Prahy jsem poprvé v životě přijel až na přijímačky a FAMU jsem našel jen s mapou v ruce. Nebýt epizody z Bratislavy, do Prahy bych si netroufl. Už to, že mě přijali na žurnalistiku, bylo překvapení. Byl jsem z naší třídy jediný, kdo se na vysokou školu do Bratislavy dostal. Přitom jsem byl dost nedisciplinovaný student, známky jsem neměl nic moc, nebavilo mě memorovat. Ale psal jsem asi od osmi let povídky a moje učitelka z pětitřídky je posílala do Pionýrských novin a podobných plátků. To mě nakoplo a začal jsem psát víc. Na přijímačky jsem přinesl dvě tašky výstřižků se svými texty. Ale když jsem tam viděl ty davy uchazečů doprovázených rodiči, pochopil jsem, že nemůžu mít žádnou šanci. Po všech pohovorech, které mi připadaly nesmyslné, jsem se vyplakal na lavičce u Dunaje. Za týden mi pak přišel dopis, že mě přijali. Je to zvláštní, ale takhle to vypadalo v mém životě i s jinými věcmi. Nic jsem nečekal a přesto přišel úspěch. V Bratislavě jsem absolvoval takové tři roky kultivačního procesu a intelektuálního dozrávání. Tohle mi moc pomohlo, zvedlo mi to sebevědomí a poznal jsem docela jiný svět.
Jiný než vaše rodná Nižná Šebastová?
Ano, u nás na východním Slovensku fungovalo všechno docela jinak. Byl to kus světa „bohu za chrbtom“. Také se říkalo, že tam končí republika, protože tam skutečně bylo poslední vojenské letiště u nás. Ctily se tam stále archaické hodnoty. Byl jsem sice v pionýru, ale také každý týden chodil na hodiny náboženství, a na focení s rudou vlajkou nás vezl pan farář, protože on jediný měl auto. V neděli šli všichni do kostela, docela vzadu stáli s modlitebními knížkami dva komunisti, aby nebyli moc na očích, a všichni je litovali, že jsou to chudáci, protože musejí být ve straně, jinak by přišli o práci. Lidé tyhle absurdity vnímali bez jakékoli agresivity se zvláštním pochopením a něhou. To místo bylo tak bezvýznamné, že tam veškeré socialistické snahy skončily kolektivizací, dál už to nikoho moc nezajímalo. A stejně každý věděl, kde končí jeho a kde začíná sousedovo pole, a chodil se dívat, jestli mu je jézeďáci neflákají. Nikdo neuměl slovensky, dobře jsme věděli, že když na nás učitelka nespustí šarišsky, ale slovensky, že se bude zkoušet… Jako kluk jsem se domluvil i romsky, protože Romů u nás žila spousta, taky kolem žili Poláci, Rusíni a Maďaři, tak jak je namíchaný celý slovenský východ, kde na jedny, druhé i třetí hranice to bylo od čtyřiceti do šedesáti kilometrů...
Kde se ve vás vzala touha jít docela jinou cestou než všichni okolo?
Moje babička se neuměla podepsat, ale oplývala přirozenou moudrostí a lidé z vesnice se k ní chodili radit. Rodiče byli sedláci. Do patnácti jsem ministroval v kostele a do osmnácti let jsem v podstatě neznal televizi, noviny se u nás také nečetly. Moje maminka nevěděla, kdo je Husák. Po životě v první republice, „slovenském štátu“, německé i ruské okupaci a v socialismu jí stačil její vlastní křesťanský svět a vědomí, že se o sebe vždycky musí postarat sama. Jako dítě jsem přečetl celou místní knihovnu, týdně i osm knih. Možná proto jsem začal, pro mé rodiče zcela nepochopitelně, psát. Pan farář byl náruživý kinoamatér, promítal nám za zimních večerů své reportáže z cest i grotesky s Chaplinem, tam se rodila moje láska k filmu i cestovatelská vášeň.
Smířili se někdy rodiče s tím, jakou profesi jste si zvolil?
Táta zemřel, když mi bylo devatenáct. Bylo to večer v ten den, kdy jsem odjel studovat do Bratislavy. Zemřel v hospodě, dal si panáka a padl u výčepu. Byl hrdý sedlák, nedával to na sobě znát, ale režim ho zlomil. Když mu vzali hospodářství, začal pít. Maminka mé profesi nerozuměla, vždycky se ptala: Kdo potřebuje režiséra? Lékaře, faráře, učitele, to ano, ale režiséra? Také se často ptávala, jestli nemám hlad, měla pocit, že na tom v takovém podivném povolání musím být bídně. Pak jednou dělali v Prešově přehlídku mých filmů a přivezli ji tam, tehdy asi poprvé pochopila, že to, co dělám, má určitou vážnost. Moc mě tehdy dojala, prý se bála, že dělám něco nemorálního, ale mé filmy ji prý přesvědčily, že mě nevychovala špatně. Mí rodiče byli jednoduší lidé, ale zároveň byli nesmírně velkorysí, nikdy mi v ničem nebránili a věřili ve správnost mých rozhodnutí, i když jim ne vždy rozuměli…
V osmdesátých letech jste zažíval složité období, natočil jste sice úspěšný debut Džusový román, brzy ale putoval do trezoru a vy jste musel přestat točit.
Tahle kapitola se začala psát už na FAMU, kde jsem byl v ročníku u profesora A. F. Šulce. Byl to velmi příjemný a vzdělaný člověk, předválečný levicový intelektuál, patřil k zakladatelům FAMU. V první polovině šedesátých let odešel z katedry režie a založil samostatnou katedru dokumentární tvorby. To on mě kdysi vyzvedl na policii a během studia mě pak podporoval. Spolu s mým vedoucím pedagogem pak dosáhl toho, že jsem mohl v posledním ročníku odjet studovat do Itálie na prestižní školu Centro sperimentale di cinematografia v Římě. To bylo v té době něco neslýchaného. Ale také předtím přišel s tím, že by bylo dobré, abych vstoupil do strany. Že prý jen schopní lidé mohou něco změnit, a to nejde, když stojíte mimo a jste jen divákem... Že prý do mě vkládá velké naděje... Tehdy byl pro mě tou největší autoritou, lidskou i uměleckou normou. Dnes už nevím, jestli jsem někde v koutku duše neměl strach, že bych o studium v zahraničí mohl jinak přijít. Celé jsem si to sám před sebou bagatelizoval a nevzpíral se. Paradoxně mi ale už díky pobytu v Itálii začalo docházet, čeho jsem se stal součástí, poprvé jsem začal přímo vnímat rozdíl mezi svobodnou společností a komunistickým systémem, konečně jsem dospěl a uvědomil si svoji chybu. Ale bylo to jako smlouva s ďáblem, ze které nešlo jen tak vyklouznout.
Takový krok ale měl v tehdejší době spíš dveře otevírat než zavírat...
Pro mě to byla léčba šokem, bez které bych se možná neodhodlal ke všemu, co jsem dělal pak. V bratislavském studiu Koliba na mě padl socialistický marasmus. Nepotkal jsem tvůrce, jenž by mi v té době mohl být morálním vzorem, i ti, kteří nebyli v KSČ, se rvali o možnost natočit portrét hrdiny socialistické práce nebo o prvomájové reportáže... Držel jsem se stranou, nenatočil jsem ani metr ničeho, za čím bych si už nemohl stát.
V té době jste už ale žil v Praze.
V Praze jsem bydlel a do Bratislavy jsem jezdil jen v nevyhnutelných případech. Umožnilo mi to ignorovat nabídky Lidových milicí i StB, nechodil jsem na žádné schůze a moc jsem chtěl svou chybu odčinit. Zklamání ze sebe samého, zlost a vzdor, to všechno se promítlo do mých filmů. Paradoxně jsem si dovolil víc než kolegové, kteří takovou botu neudělali. Mé tehdejší filmy šly buď do trezoru, nebo byly cenzurované. Logickým vyvrcholením bylo, že jsem byl na začátku roku 1986 na plenární schůzi Filmového studia Koliba jednohlasně vyloučen z KSČ za protisocialistické chování.
V té době to muselo být dost kuriózní.
Ano, bylo to tragikomické, protože na začátku normalizace byly ze strany vyloučeny statisíce lidí a po roce 1989 ji zase statisíce opouštěly, ale v roce 1986 jsem byl na Slovensku asi jediný případ. Pocit osvobození byl ale nesmírný, ani mi nevadilo, že mě vyhodili i z práce, vzali mi pas a nemohl jsem být ani ve Svazu dramatických umělců, abych mohl dostat razítko do občanky, že jsem na volné noze. Dokonce jsem se velmi zamiloval a našel nejlepší vztah svého života. Definitivně jsem se usadil v Praze a až do roku 1991 jsem se živil jako turistický průvodce. Zachránila mě italština, tehdy tu italsky uměly jen prostitutky v Intercontinentalu a já.
Jak jste se s tím vyrovnal sám před sebou?
Maminka se to nikdy nedozvěděla. Paradoxem je, že se právě ve stejné době, kdy jsem se stal členem strany, rozhodla náš dům poskytnout farnímu úřadu, protože místní farář neměl kde sídlit. Bydleli jsme na návsi u kostela... Ale možná maminka něco vycítila a chtěla tam na nebesích za mě vyprosit odpuštění. U nás v celé rozvětvené rodině nikdy nikdo nebyl v KSČ. Ale také nikdy nikdo neodešel tak daleko jako já a nebyl tak vytržený z kořenů. Plácal jsem se v tom sám, často jsem si nevěděl rady, podléhal jsem různým vlivům. Ale nikdy jsem neudělal žádné svinstvo a z každé chyby jsem se snažil poučit. Díky tomu jsem si spoustu věcí ujasnil. Můj táta mě jedinkrát v životě praštil, když jsem kradl u sousedů na zahradě. Stál u koní, bylo to bičem a neskutečně to bolelo. Chtěl, abych si do smrti pamatoval, že už nikdy nic takového nesmím udělat. Dodnes tu ránu cítím na zádech. Tuhle druhou ránu cítím zrovna tak, je ještě hlubší. Proto se tolik snažím, abych si už nikdy žádnou třetí nevysloužil.
