Představení Transverse Orientation je převážně plné odkazů na mytologické postavy, které procházejí dvouhodinovou produkcí, v níž pojem času nabírá zcela jiný, značně zpomalený rozměr.
  |
Papaioannou studoval na Athens School of Fine Arts, založil vlastní divadlo a do povědomí široké veřejnosti vstoupil s aranžmá olympijské ceremonie v roce 2004 v řecké metropoli. Jeho produkce putují po celém světě, v roce 2017 se jeho inscenace The Great Tamer objevila na významných jevištích v Londýně, v Paříži a New Yorku. Rukopis tohoto režiséra, autora a choreografa zjevně ovlivnila i stáž u Roberta Wilsona, proto vizuální podoba jeho scénických pláten staví na pronikavé vizualizaci, jež je alfou a omegou umělcova zájmu.
Jednoduché bílé zarámování hrací plochy, bez postranních závěsů, s dveřmi a poblikávající zářivkou odhaluje příchody postav a technické zázemí scény. Jakoby Papaioannou nechtěl nic a nikoho zaobalovat do přikrášlujících vrstev, ale potřeboval jít až na dřeň. Na scénu vstupují zprvu vyčouhlé postavy, namísto hlav mající černé balonky. V tmavých kvádrech, s černými pérky na nohách si rozšafně vykračují chaplinovskou chůzí, naklánějí dlouhá těla nad kovovými žebříky a snaží se opravit zářivku rušící otravnými zvuky. Jsou jako mimozemšťané, kteří chtějí přijít věcem na kloub.
Mohou být i obry, jimiž se to v řecké mytologii jen hemží – podobu roztodivných nestvůr posléze zachycují vypracovaná těla šesti mužů, jejichž maskulinitě kontrastuje subtilita jediné ženy. Pro Papaioannoua je jejich fysis základní materií, z níž vychází při vytváření scénických obrazů.
Zpomalený čas
Performeři jsou povětšinou nazí, v nahotě tkví síla vyobrazení a v propojení těl pak síla imaginace a výpovědi. Muži ovládají velkého černého býka, daří se jim ho i osedlat a uhánět na něm vpřed. Z jeho útrob se rodí lidské bytosti a vypadává také žena, líbezná, krásná, nevinná, radostná a odvážná. I ona dává na odiv své fyzické půvaby, působí křehce, ale nedělá jí problémy zdolávat překážky spolu s muži.
Když se dveřmi valí polystyrenové kvádry a krychle, všichni je trpělivě přeskládávají, lezou po nich a nakonec si na ně ve dvojici či sólo klekají a prudkým podtržením hranolů pod sebe se přesouvají z jedné strany jeviště na druhou. Je to evidentně vyčerpávající, stejně jako momenty, kdy se perfomeři ve dvojicích zakliňují do sebe a tvoří další bájné stvůry složené z více těl. Někdy si muži nasazují býčí masku a stávají se tak legendami opředeným Minotaurem, zrozeným ze spojení bílého býka a krétské královny Pásifae.
Papaioannou nás nechce ukolébat krásou divadelní iluze a ukazuje i druhou stranu mince – ošklivost. Sošné polohy a postoje obnažených krasavců a krasavice nechává čistě vyniknout jen na chvíli, kdy například do oživlého plátna připomínající Botticelliho Zrození Venuše přimíchá něco málo existencionálního děsu Francise Bacona. Nic přeci nemůže být jen svůdné, proto se z lůna tanečnice line bílá, slizká tekutina pokrývající rodící se novorozeně. I lidské tělo se postupně mění a připomínkou neúprosné povadlosti je starší žena kráčející nahá na vysokých podpatcích a s hůlkou po scéně.
Nic než přítomnost
Veškeré dění se odehrává v klidu, míru, opředeno tajemnem a mystikou. Černobílé kombinace se zdají být strohé, ale právě ony vytvářejí prostor pro další témbry, jež si můžete do díla sami dodat. Inscenace vás zavádí do stavu meditace, kdy s plným vědomím a intenzitou vnímáte přítomný okamžik, pomalu, v klidu, s nezbytným soustředěním.
Dojem zpomalení časového plynutí podporují barokní tóny Antonia Vivaldiho, kdy se hudební úryvky repetují a prokládají pravidelně tichem. Během něho se odehrává i finální výjev – sedmero interpretů rozebírá těžké panely, na nichž se pohybovalo, a pod nimi se objevuje vodní hladina odrážející se na bílém horizontu coby další oživlý obraz zarámovaný poklidem a tichem. Do reality nás vrací muž s mopem v ruce, jenž pomalu jezero vytírá, a spolu s ním se ocitáme na konci. Nebo na počátku...?
Inscenace Transverse Orientation již ve svém názvu naznačuje proces, jež si lze představit jako zvlnění hladiny – tu zde čeří těla performerů, jejichž gesta, postoje a pohyby pečlivě výtvarně zakódované vyvolávají vjemy, pocity, emoce či asociace, které Papaioannou v díle nezpochybnitelně probouzí.
