Těžko říci, kolik z deseti dotázaných Čechů by identifikovalo román začínající takto: „Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: ,Tak revoluce se vodkládá na neurčito.'“ A kolik z nich by dokázalo říci, že autorem románu Zbabělci je Josef Škvorecký.
| Hodnocení LN: * * * * |
|
Tomáš Mazal: Putování k Port Arthuru |
Protikulturní, ale nejsilnější
V exilu žijící Ferdinand Peroutka o Zbabělcích napsal: „Je to protikulturní, protispolečenská, sobecká, anarchistická kniha. Nechává jedinou cestu otevřenou: k holkám a jazzu. Ideově není pro nic a proti ničemu. A když jsme vyčerpali všechny společenské námitky, jedna věc zůstává pro toho, kdo má pro to dost citlivosti: je to znamenitá literatura, výtečný autor, který popisuje nevýtečné pocity a myšlenky. Z čistě literárního hlediska je to nejsilnější kniha, jaká vyšla v Čechách za posledních dvacet let.“
Jenže reakce domácí, politicky pevné kritiky byly zcela odlišné. Myš proklouznuvší komunistické cenzuře byla označena za kotě „nebezpečně napadené prašivinou“. To mělo, jak známo, dopad na další autory - již připravená sazba debutové knihy Bohumila Hrabala Skřivánek na niti byla rozmetána, a libeňský pábitel se tak debutu dočkal až v roce 1963. To samozřejmě v knize Putování k Port Arthuru připomíná rovněž Tomáš Mazal, autor objemné knihy Spisovatel Bohumil Hrabal (2004).
Také nyní vydané Putování k Port Arthuru ukazuje, že autor nepřistupuje k literatuře jako k objektu zkoumání, ale jako k něčemu, co (mu) vstupuje do života. S Bohumilem Hrabalem sedával v hostinci U Zlatého tygra a na počátku knihy o Zbabělcích stálo setkání s Marií Štichovou v kerské Hájence. V pražské Libni žijící Marie Štichová totiž vlastní strojopis Zbabělců, které sepsal čtyřiadvacetiletý Josef Škvorecký na přelomu let 1948-1949. A již tehdy sám cítil, jaké místo v jeho tvorbě budou zaujímat: „Marie, posílám ti Zbabělce, opus svýho života a všechno, co jsem tehdy chtěl a chci pořád...“ Tomáš Mazal na předsádce strojopisu objevil rovněž mapu Náchoda-Kostelce, kde jsou lokalizována klíčová místa románu.
Kniha nesoucí podtitul Cestopis zbabělců je tak záznamem výpravy, kterou Tomáš Mazal a jeho přátelé podle této mapy vyhotovené Josefem Škvoreckým vykonali. Procházejí Náchodem, na autentických místech si předčítají pasáže ze Zbabělců... Nejde zde ale pouze o doslovné a zplošťující vnímání jednoho románu, autor dodává taktéž dobové dokumenty a vzpomínky. Tak se dozvíme životopisy románové Ireny i Dagmar a také výpovědi tehdejších dívek o autorovi. Žádným saxofonistou nebyl, to bylo jen zbožné přání, a lamačem dívčích srdcí rovněž ne: „On byl ne ,nemužnej‘, on byl ,nemožnej‘ “.
Kostelečtí zbabělci jsou známí
Cestopis zbabělců také díky popisovaným detailům „současné“ výpravy do Náchoda ukazuje velmi plasticky rozpor mezi krásou díla a banalitou reality. To ale neznamená, že výlet do románového Kostelce byl fiaskem - účastníci jsou spokojeni, a navíc se ještě evidentněji ukazuje, jak velký spisovatel autor Zbabělců je. Neupadl do písmáctví okresního formátu, ale naopak kolem provinčního města dokázal vytvořit mýtus značně jej převyšující.
Po dočtení knihy Tomáše Mazala má tak člověk chuť jak znovu si přečíst Zbabělce, tak se rozjet do Náchoda - aniž by tam hned musel stopovat hrdiny Škvoreckého románu. A také se znovu lze zamyslet nad tím, zda Josef Škvorecký od té doby vlastně nepřešlapuje na místě - jak tematicky, tak kvalitativně? A zda je tak výjimečné vracet se do mládí, znovu „maturovat“? A proč se česká literatura období, které odděluje dětství od takzvané dospělosti, spíše vyhýbá?
