Ti druzí si potvrdí jen to, co o Hutkovi už léta vykřikují v diskusích pod webovými články a na sociálních sítích: že je to závistivý, zakomplexovaný, netalentovaný veršotepec a hudebník s nulovým potenciálem. A Hutka se tomu bude při koncertech či různých psaných komentářích naoko vysmívat, ve skutečnosti ho to bude zcela nepochybně štvát.
Poslech jedenácti písní nového alba, mezi nimiž je několik ohlédnutí do vlastní dávné autorské minulosti (Na Pražském hradě, Píseň o míru, Exilový hrnec nebo Ve vězení StB), do tvorby krátce po návratu z exilu (Sametová opereta) i do písničkaření v podstatě současného, počítáno z hlediska Zemanova vládnutí na Hradě a Putinova válčení na Ukrajině, skutečně spíš klade všeobecné otázky, než že by poskytoval jakékoli uspokojení, zábavu nebo – ve většině případů – zamyšlení nad stavem věcí, popisovaných v textech.
Jiný vesmír
Putinova kulka je album ze sta procent politické, a to zaměřené na protestsongy. Hutkova deska 100 let z roku 2018, již vydal ke stému výročí založení Československa, byla politická neméně, písně na ní obsažené byly však spíše historickými reflexemi, samozřejmě kromě sarkastického songu Miloš a zubatá, který se, bůhvíproč, opakuje i na Putinově kulce.
100 let bylo velmi zajímavé album, v mnoha ohledech z Hutkovy tvorby vybočující. Putinova kulka je naopak typický Hutka se všemi klady i zápory. Jeho zásadním kladem, na nějž má nárok jako jen nemnoho českých písničkářů a vůbec hudebníků, je důvěryhodnost věcí, které říká, protože za ně ručí svým osobním příběhem. V tomto ohledu je irelevantní, že jeho veršování i hraní je, řekněme, v úplně jiném vesmíru, než když totéž dělají jeho generační druhové ze Šafránu Vladimír Merta nebo Vlastimil Třešňák.
Jaroslav Hutka
Hutka skládá stejný typ písní celý život, a kdo ho chce napadat za občas hodně divoké rýmování a skladby, ve kterých jako by se, s nadsázkou řečeno, „bál čtvrtého akordu“, najde velmi snadno střelivo v kterémkoli období jeho kariéry. Jenomže Hutka je vlastně tvůrce v pravém slova smyslu lidový a jako takový má na přímočarost i jistý druh neumělosti nepochybný nárok.
Jeho písně od nepaměti žijí mezi lidmi, v osmdesátých letech se potajmu hrávaly u táboráků a v hospodách a ještě před emigrací i krátce po návratu z ní svými refrény rozezpívával tisícihlavé davy. To by se sofistikovanějším repertoárem nešlo, to se nedělo ani Mertovi, ani Třešňákovi. Ti oslovovali něčím úplně jiným.
Podstata protestsongu
Bylo řečeno, že album Putinova kulka tvoří v podstatě samé protestsongy. Dlužno dodat, že kromě současné hradní skvadry a masového vraha z východu nešetří ve starších písních nejen estébáky a Gustáva Husáka, ale ani svého osobního přítele a někdejšího prezidenta Václava Havla či krajany v době svého pobytu v emigraci, v tomto ohledu je Hutka naprosto spravedlivý.
Co od takového protestsongu čekáme? Umělecké dílo nejvyšší kvality, které přežije věky, nebo jasné slovo k momentální situaci? Samozřejmě, ideální je první případ a jistěže takové protestsongy známe ze světového i našeho prostředí. Na druhou stranu existuje řada takových písní, které nepochybně mají velmi silný a pevný názor, byť nad jejich uměleckou, zejména formální textovou hodnotou musíme přivírat oči.
Nemá cenu zastírat, že většina Hutkových novinek je tohoto typu (snad jedinou výjimkou je Ukrajina, plná sice velkých slov, ale mimořádně působivá a mrazivá). Jenomže: co třeba protestsongy zvěčnělého Karla Hašlera, s nímž má Hutka mimochodem ve věci oné „lidovosti“ možná víc společného než s celým Šafránem dohromady? Je třeba legendární píseň Kampak na nás, bolševíci, bezpochyby první český protikomunistický protestsong, už z roku 1919(!), přesvědčivá ukázka vrcholné poezie?
