Čapek pohádkový, Čapek v mnohaleté debatě i mlčení s prezidentem Masarykem, Čapek kreslíř a fotograf Dášeňky? Nebo Čapek překladatel, který Francouzskou poezií nové doby ovlivnil a nasměroval český poetismus možná víc než Teige s Nezvalem dohromady? Nebo Čapek novinář, který právě před sto lety nastoupil do Lidovek? Anebo snad Čapek dramatik a vědecký fantasta?
  |
Nelidský derivát
Pravda bude nejspíš v prolnutí těch posledních dvou rovin – a ideální reprezentativní kus nemůže být jiný: divadelní hra R. U. R. Knižně vyšla na podzim 1920 u Štorcha-Mariena, dvojí premiéru si odbyla v lednu právě před sto lety. Druhého u královéhradeckých ochotníků, pětadvacátého pak na prknech, co tehdy znamenala svět: v pražském Národním divadle. Nadčasový potenciál tohoto stostránkového textu se hlásí o slovo hned z patitulu knihy. Rossumovi roboti jsou totiž „univerzální“, což stvrzuje motiv rotujícího globu, a hra má podtitul Kolektivní drama.
Že měl Čapek ve svých třiceti letech víc než dobrý nápad, se potvrdilo záhy: jeho vizi mechanického, snadno množitelného umělého člověka přitakal jak vrcholný filmový expresionismus, hlavně Langova Metropolis (1927), tak enormní zájem světových jazyků o novotvar „robot“. Bez ohledu na fakt, že slovo nebylo z dílny Karla, ale jeho staršího bratra, avantgardisty Josefa: Karel nabídl původně anglicismus „laboři“, Josef kontroval slavismem „roboti“.
Mladší bratr poslechl, a udělal dobře. „Robot“ prostě visel ve vzduchu. Odkazoval k tomu, co by jednou mohlo být. A co, jak dneska víme, nakonec přišlo: hitlerismus, stalinismus – a všechny ty jejich nelidské deriváty, které dodnes s gustem nacházejí odbytiště pod nejrůznějšími hlavičkami kdekoli po světě.
Játra a vůle
Naštěstí Čapkova hra dneska funguje nejen jako společensko-politická dystopie, která se stala realitou; funguje i jako literární text. Podněcuje k aktualizacím, k novému čtení a novému psaní daného problému. Třeba v antologii Robot 100, sestavené Jaroslavem Olšou jr. a Richardem Klíčníkem pro pražské Argo: třináct povídek s robotem v hlavní anebo vedlejší roli.
Navenek sestava známých a ještě známějších jmen, od Vilmy Kadlečkové a Františka Novotného přes Pavla Kosatíka a Michala Hvoreckého po Emila Hakla, Karola Sidona nebo Petra Stančíka; v jednotlivých textech pak ale spíš předvídatelná než objevná práce, respektive práce tím objevnější, čím dál se autor odvážně vydává od žánrových limitů vědecké fantastiky.
A přitom Čapkovi nešlo v R. U. R. jen o budoucí, šlo mu taky o připomínku minulého. Vždyť Rossumův robot má jasný kořen ve Frankensteinově monstru, které stvořila Mary Shelleyová v roce 1818 – v té nebetyčně drzé kreaci, kterou se lidský rozum povýšil nad boha.
Už jen ten podtitul její novely: „moderní Prométheus.“ Čili odkaz k tomu, kdo podle klasického mýtu věčně ztrácí a znovu nabývá svá játra jako trest za to, že dal lidem oheň. Doktor Victor Frankenstein i ředitel firmy R. U. R. Harry Domin, prodloužená ruka „starého Rossuma“, pak pykají za to, že se jim oživená hmota vymkne z rukou – že ožije a začne projevovat svou absolutní vůli.
Tohle postupné polidšťování neživé hmoty, humanizaci strojového výrobku, pojednala pěkně ve své komiksové adaptaci Čapkovy hry Kateřina Čupová (vydalo Argo). Jde sice o autorčinu prvotinu, ale jakou! Víc než tisícovka kolorovaných kreseb na dvě stě padesáti stránkách. A to se ještě na některé motivy z originálu nedostalo.
Opulentní formát ale výjimečnost celého podniku jasně posiluje. Inspirace japonským, a hlavně frankofonním komiksem (v první řadě Hergého nesmrtelným Tintinem) je tu přetavena do vlastní výtvarné i scenáristické řeči: lehce naivistická stylizace a omezená psychologie hlavních postav skvěle ladí s tragigroteskním finále. V něm je člověk mrtvý, ale zároveň povstává z popela – jenže jako někdo jiný.
Karel Čapek je vlastně v té divadelní hře hlavně metafyzický. A platí to zřejmě nejen pro R. U. R. Komparatista Martin C. Putna totiž sestavil nedávno pro nakladatelství Biblion knížku s názvem Skoro modlitby. Jde o kapesní formát na téma Čapek – muž víry, člověk zbožný, člověk, v jehož bohatém díle odkazuje dlouhá řada motivů a konkrétních pasáží směrem k tomu, co je nad ním, v úběžníku. Putna z Čapka vybírá a komentuje, glosuje; provokativně i zábavně, ale hlavně fundovaně a „napříč“, jak je jeho dobrým zvykem. Látky má k ruce dostatek; ostatně už Čapkova povídková prvotina z roku 1917 se jmenuje Boží muka.
Takže co je dnes, sto let od uvedení Čapkovy hry R. U. R., z jeho díla aktuální? Asi v něčem všechno z toho úvodního výčtu. A možná ještě víc.
