Název dokumentu Petra JančárkaTady Havel, slyšíte mě? je samozřejmě víceznačný. Ve věcné rovině vychází ze scény, kdy Václav Havel na place svého filmu Odcházení nikoli bez komplikací testuje megafon.
Zároveň je tu otázku možné chápat jako dotaz, nakolik k nám dvanáct let po Havlově smrti doléhá jeho poselství.
A zřejmě nejpalčivější význam se týká situace stárnoucího člověka, který má ještě chuť rozmlouvat se světem, ale komplikuje mu to množství překážek, limitů a neporozumění.
Dokumentarista Petr Jančárek (který už před lety vytvořil třídílný cyklus Václav Havel, Praha – Hrad) začíná svůj film lapidárním titulkem: „V roce 2009 požádal Václav Havel autora tohoto filmu, aby natočil zbytek jeho života.“
Filmař díky tomu pořídil přes dvě stě hodin unikátního, dosud nikde nepublikovaného materiálu.
Výběr z nich doplnil i staršími záběry – divák tak dostává velmi stručný, přesto relativně ucelený Havlův portrét, kde se porůznu mihne protagonistovo dětství, kariéra dramatika, komunistická perzekuce i vrcholné momenty v politické funkci.
Tady Havel, slyšíte mě?ČR 2024
V předpremiérách uvádí festival Jeden svět, distribuční premiéra 11. dubna 2024 |
V postprezidentské éře pak lze zhlédnout třeba pozoruhodnou reportáž z Havlovy návštěvy trutnovského festivalu, kde si exprezident opět zabubnoval s undergroundovou skupinou The Hever & Vaselina Band, momenty z české i americké premiéry hry Odcházení nebo třeba návštěvu u Miloše Formana.
Havel není Rieger
Těžištěm dokumentu, který trvá necelou hodinu a půl, je nicméně Havlovo poslední velké tvůrčí angažmá, „splněný dětský sen“, jak sám říká, práce na filmu Odcházení.
To je skutečné vyústění Havlovy postprezidentské etapy a reálná konfrontace s tématem hry, kterou se završilo jeho dramatické dílo – odpovídání na otázku, jak se důstojně rozloučit s veřejným působením, ba je-li něco takového vůbec možné.
Bylo by úlevné konstatovat, že se Havel ve skutečnosti elegantně minul se vším, co ve své hře Odcházení připsal odstavenému státníkovi Riegerovi, tedy s úbytkem sil, trapnými momenty, neporozuměním okolí.
Jenomže dramatikova jasnozřivost vystavila nešťastného Riegera právě takovým situacím, jakým musel v té či oné podobě čelit i sám Václav Havel – a to je v dokumentu Petra Jančárka docela dobře vidět.
Přesto Havel není Rieger. Zásadní rozdíl spočívá v tom, jak se český exprezident s výzvami a nevyhnutelnými karamboly svého odcházení vypořádal, jaký postoj si dokázal zachovat: nejen morálně pevný, opřený o naději ve vyšší smysl, ale také vědoucí a úlevně sebeironický.
Překvapivě barevný protektorát. Unikátní dokument na ČT přináší autentické záběry z doby nacistické okupace |
Zachycené Havlovo odcházení (s malým „o“) rozhodně není bezbolestné, někdy je opravdu vidět člověka, který trpí, ať přímo fyzickými obtížemi, nebo nemožností dokázat tolik, kolik by si ještě přál.
Přesto je to především setkání se statečnou, nesobeckou a neskuhrající osobností, inspirující právě i tím, jak se vyrovnávala s úskalími stáří a blížící se smrtí, jejíž příchod dokázal Václav Havel přijmout a připravit se na něj. Naslouchat mu má smysl.
Festival Jeden svět
|
